Po dlouhých pěti měsících jsme se dočkali druhého dílu trilogie Zahradnictví. No, dočkali – po vyloženě nepovedené jedničce jsme na pokračování zas tak toužebně nečekali, ale každopádně je tu. V poslední době mě Dezertér dokázal hned dvakrát marketingově vyděsit - jednou warholovsky rozvrkočeným plakátem a podruhé podivným tvrzením Ondřeje Sokola, že ačkoli se jeho postava dění dvojky nedožila, bude tam figurovat jako duch. Je až fascinující, jak má jeden z největších tuzemských projektů nezvládnuté PR, protože obě tyhle informace byly zavádějící.

Sokol (a vůbec náznaky duchařiny) se mihne jen ve dvou scénách, které sice vedou k rozpačitému a dost surrealistického závěru, ale dojem z celého filmu nijak nekazí. A pitvořícího se Macháčka se také nemusíme bát, trapné grimasy si vystřílel ve Wilsonovu a zde podává vcelku civilní výkon. Ačkoli je oficiálně hlavní postavou, minimálně stejnou důležitost má i Martin Finger, který se společně s Macháčkem v závěru války (a tedy i prvního filmu) vrátil domů. Fingerova postava, kterou v Pelíškách ztvárnil Jiří Kodet, se už postupně mění a na obou hlavních hrdinech je vidět, co s člověkem udělají těžké časy.

Pokud má totiž druhý díl Zahradnictví nějaký výrazný klad, je to realistické vykreslení doby. Válečná jednička v tomhle ohledu dost nudila, ovšem v Dezertérovi je atmosféra komunistického převratu a proměn společnosti zobrazena poměrně trefně. Nefunguje moc na úrovni postav, které nejsou dostatečně plastické a jejich často až karikaturní vybarvení podléhá vyššímu cíli. Z toho důvodu nejsou některé zvraty v jejich chování logicky podložené, což vůbec nepůsobí dobře. Ale klíčovou myšlenku, tedy co se společností udělá rozpad hodnot a převzetí moci lůzou, lze jednoznačně vyčíst.

Progres oproti jedničce je vidět i v tom, že nezbytná vánoční scéna tentokrát nemá půl hodiny, ale jen deset minut. Třeba se o svátcích klidu, míru a nudného rozbalování dárků ve trojce bude jen mluvit! Ne, to zase ne, zpátky nohama na zem; v žádné části pelíškovské tetralogie se zřejmě bez humoru u kapříka a stromečku neobejdeme. Legrace je tu ovšem pomálu, v podstatě jen několik málo scén. Většinu času skutečně zabere snaha zachytit plíživý nástup komunismu do společnosti i mentality jednotlivých lidí.

Stejně jako v případě nedávného Po strništi bos nemůžeme vytýkat řemeslné nedostatky, tuhle složku si Hřebejk (podobně jako Svěrák) dokáže pohlídat. Psychologie postav a jejich linky však haprují v obou filmech, a tak nebude překvapením, když z vás Dezertér, ačkoliv je v některých momentech potenciálně silný, moc emocí nevymáčkne. Tato nedotaženost ukazuje, o kolik se duo Hřebejk-Jarchovský postupem let propadlo. Dříve totiž nebyl problém zvládnout obojí – tedy vykreslit zajímavé postavy i s jejich pomocí ukázat hrůznost složité doby. Dezertér ale v tomhle ohledu selhává stejně jako jeho předchůdce, na něhož dějově přesně navazuje.

Rodinnému příteli jsem před pár měsíci udělil nelichotivé hodnocení 4/10, Dezertér se bez problémů vyškrábe na 5, ovšem lepší to nebude. Pokud tato rostoucí tendence bude pokračovat i nadále, třeba bude trojka i lehce překračovat tuzemské standardy, i když trailer kdovíjaká očekávání nebudí. Každopádně převažuje hlavně zvláštní pocit z nenaplněných ambicí navzdory nespornému talentu před kamerou i za ní.