Yes Man

Jim Carrey se nezastaví před ničím ani ve svém požehnávajícím věku. Už to není co to bývalo, ale spousta efektních neopakovatelných gumových grimas z něj stále dělá eso číslo jedna. Eso číslo jedna, které má fakticky smůlu na scénáře a filmy obecně a ty grimasy zůstávají jediné, co v jeho posledních filmech zbývá. Naštěstí je tu Yes Man (v redakci mu říkáme Anopán), který vypadá i ve třetí ukázce schopně, i když… ne tak schopně jako minule a předminule. Roztahané dvě a půl minuty ve světě souhlasícího chlápka odhalují nepříjemnou pravdu – čím méně se v tomhle filmu střihá, tím méně vyzní jednotlivé frky, fóry a obličeje, které působí s přehledem jen ve chvílích, kdy jsou nacpané jeden za druhým do drtivé kanonády. Pokud v traileru dojde na delší scénu s dialogem, Yes Man najednou ztrácí tempo a šmrnc. Se střídavým úspěchem ho zvládá nahodit zpátky, ale pak se tenhle vrtkavý scénář začne opakovat stále dokola a to už začne trochu smrdět. Než se trailer napojí na osvědčené zakončení a dojede do cíle s uspokojivým přehledem, uplyne hodně rozpačité vody, která hovoří cosi o tom, že z toho místo geniálního návratu na komediální scénu může být zase jenom prostý průměr. Snad to nebude až tak zlé, ale už začínáme být opatrní.

Gumový ksicht Jima Carreyho už je, pravda, poněkud zteřelý. Ale pořád toho šášulu máme rádi. V Yes Man bude říkat ano. Po komedii, v níž musel naopak říkat jen a jen pravdu, to není bůhvíjak úžasná zápletka. Ale nám, co jsme si tříbili vkus na Aci Venturovi, to pro jednou musí stačit. Doba už tolik nepřeje jeho šílenému pitvoření, proto díky alespoň za těch pár náznaků, které nám Jim v mezinárodním traileru doručí. Tahle upoutávka se řadí k těm podivným výjimkám, které navzdory logice nabízejí míň materiálu než předchozí teaser. Snad aby nenudily, snad že nemají dost nových funkčních gagů... kdo ví. A záleží na tom vůbec? Asi ne, protože Yes Man se i podruhé prezentuje slušným, svižným a ničím neiritujícím klipem, v němž Carrey předvede část svého typického arzenálu. Pár gest, dvakrát se skácí k zemi a občas utrousí bonmot, tak aby byla kina o Vánocích zase jednou plná. Podaří se navázat na doby Božského Bruce? A nebude nám Lhář, lhář (a trochu i Než si pro nás přijde) příliš často vyvstávat na mysli?

Jim Carrey by potřeboval hit jako sůl. Není zatím naprosto zřejmé, jestli to bude zrovna tahle historka o chlapíkovi, co se naučil říkat ano, na světlo nicméně prosakují náznaky toho, že by se to mohlo povést. Jeho „gumový ksicht“ je totiž zpět. Sice trochu starší a tak s poloviční dávkou elánu co tenkrát, ale je zpět – a dělá věci, které jsme na něm měli rádi a které po něm chceme. Hrátky s mimikou, divné pohledy do stran a zběsilé poskakování nevyjímaje. Poměrně dlouho sice trvá než se Carrey zvládne plně odvázat (v cestě mu stojí spousta otravných dětí), ale pak už si můžete zapsat za uši, že se v jeho kariéře blýská na lepší časy. První ochutnávka je svižná, úderná a donáší až přímo před váš práh bezproblémové dvě minuty, které překonáte bez žaludečních potíží a koulejících očí, což je stav, který mi navozují třeba vzpomínky na Finty Dicka a Jane. Takže, vítej zpět mezi námi, Jime a příště přivez alespoň stejně chutný přídavek. Mimochodem, za tu hlášku Rrrrredblll! už tě teď upřímně nenávidím… poslední hodinu nejde dostat z hlavy ven!