I přes neúspěch pět let starých Donšajnů nelze pozici Jiřího Menzela v tuzemské kinematografii podceňovat. Jedná se o jednoho z našich nejúspěšnějších režisérů, a tak by každé dílo, s nímž je výrazně spojen, mělo být i přes určitý tvůrčí pokles událostí. V rakousko-slovensko-české koprodukci Tlumočník má Menzel jednu ze dvou hlavních rolí a tentokrát ho režíruje Martin Šulík, zkušený na poli dokumentů i hraných filmů. Jeho asi nejznámější kousky Zahrada a Sluneční stát jste ale stejně nejspíš neviděli. A Tlumočník to rozhodně nezmění.

Menzel si zavzpomínal na svůj mladistvý kukuč nesmělého ťunti a ztvárnil stárnoucího slovenského překladatele, který má rád své jistoty a rozhodně se nechce pouštět do žádných dobrodružství. Navzdory své přirozenosti se však dá do kupy s rakouským bonvivánem v sympatickém podání Petera Simonischeka. Ten je totiž synem nacistického důstojníka a chce se dozvědět o otcově ošklivé minulosti. Menzel mu má dělat průvodce po pochmurném slovenském venkově, kde Simonischekův otec za války působil. A tak společně plní žánrovou škatulku nepravděpodobné dvojice, která se během cesty poznává i vzájemně obohacuje.

Šulík však žánr road movie velmi zpomaluje a v souladu se stářím hlavních hrdinů předkládá velmi, opravdu velmi pomalu plynoucí cestu. Ta stojí především na dialozích, v nichž se zdlouhavě dozvídáme životní reálie obou rozdílných osobností, které jsou však překvapivé jen minimálně. Zároveň je však ústřední zápletka dost podivná a motivace obou hrdinů k uskutečnění celé cesty jsou vpravdě pochybné; mění postoje tak rychle, jak je pro účely příběhu potřeba, a jejich informovanost o světě a vlastně i svém vlastním životě je docela nepochopitelná.

Před pár dny jsem relativně chválil Tátovu volhu za to, že aspoň jakž takž vypadá jako film, a stejný úspěch musím přiznat i Tlumočníkovi. Mezinárodní koprodukce mu sluší a parametry evropského snímku bez problému naplňuje. Jenže co je to platné, když se dvě hodiny vlečou jako čtyři! A opravdu nejde o to, že těžká témata stárnutí či holocaustu vyžadují klidnější pojetí; jakkoli Šulík obstál v rovině režisérské, část scenáristická se prostě tolik nepovedla. Což nezachrání ani vděčná titulní role, ani pár silných momentů.