Druhý film Stevea McQueena je tu a poskytuje odpověď na staré rčení „první povedený film může být náhoda, až druhý ukáže skutečný talent“. Předloňský Hlad mohl opravdu nasadit laťku očekávání příliš vysoko a přistání mohlo být o to tvrdší. Potěší však vidět, že se stále rodí tzv. autorští tvůrci, kteří se nenechají vmanipulovat do osidel reklamně vyleštěného pokoukáníčka, scenáristicky nenáročných vyprávěnek pro každého a programové bezmyšlenkovitosti, ba právě naopak, od diváků si ke vstupnému nárokují ještě něco navíc. Samozřejmě, takový přístup není samospasitelný a dopředu není zárukou vůbec ničeho, ne nadarmo tu každý rok píšeme o rakovinotvorném artu, zahleděném do své jinakosti a sebedůležitosti, který plní festivalové programy, ale jinak nikoho nezajímá.

McQueen volí vnějšně atraktivní téma sexuální závislosti, které však splétá podobným způsobem, jako svůj první film. Nakonec nejde o šmírácké okukování klínů, zadků a poprsí - i když i toho ctěný voyeur najde dost - ale především o rozvíjení motivů svobody/vězení těla a ducha (závěrečný film trilogie, Twelve Years a Slave, přijde v roce 2013). Jako figurant mu slouží Brandon Sullivan, dobře situovaný třicátník čeledi newyorského hmyzu, v podání Michaela Fassbendera, který vás přesvědčí o tom, že když už si nějakou závislost přece jen pěstovat, ta sexuální nebude v dlouhodobé perspektivě nejlepší volbou. Těžiště vyprávění se postupně přesouvá z popisů horečného (sebe)ukájení s jakoukoliv skutečnou či virtuální partnerkou (ve chvíli nouze úřaduje osvědčená Anča pravačka) k soustředěnému pozorování. Soustředěné pozorování a schopnost číst mezi řádky je totiž jediná možnost, jak si film užívat i poté, co atraktivita sexuálních výjevů opadne a začnete se u nich cítit čím dál víc nepatřičně, ne-li provinile. Je to i zkouška toho, jak dokážeme ustát kazy na obrazu, aniž bychom je chtěli začít opravovat. Jakmile totiž Brandonovi přestaneme svým způsobem závidět, může se dostavit tendence mu v hluchých chvílích vnitřně radit a moralizovat: za své draky si stejně může sám, a vůbec, měl by raději jet do Afriky pomáhat lidem s opravdovými problémy.

Oněch jakoby hluchých chvil je vlastně ve filmu většina. Scénář ze situací rozhodně nestaví žádný katedrálový oblouk, nehrotí, nijak zvlášť negraduje, jen přeostřuje z Brandona na jeho sestru Sissy (Carrey Mulligan) a zpět a nechává na povrch probublávat jejich vnitřní svět, obrysy dávných vztahů a traumat. Film se k ničemu konkrétnímu nedopracuje, nedořekne nic, co si nemůžeme  domyslet a procítit sami. Spíš vás zavaluje spoustou dalších a dalčích otázek. Jaká je vlastně povaha jejich vztahu? Co před sebou i námi tak tutlají? Proč ve své rutinní každodennosti nedokážou poodstoupit od sebe samých a konfrontovat se se svým „teď“, ani svou minulostí? Proč opakují tytéž chyby, drží se stále stejných schémat, nenechají si své myšlenkové mapy naleptat možností, že by jinde mohli žít jiný život? Hrdinové Studu jsou neustále natěsnaní do kotců kanceláří, vozů metra, hotelových pokojů, bordelů, taxíků, minibytů, což jen zvyšuje jejich tenzi. Ne nadarmo nás McQueen okrádá o volná prostranství a když už už máme spatřit otevřený horizont, nemilordně střihne jinam. Takže ano, možná by nakonec taková  cesta do Afriky prospěla...

V tomto smyslu jde o dílo maximálně otevřené a  nedogmatické,  seriózní  a především soucitné. K čemu by bylo povozit se na zpustlíkovi a kurvičce? Abychom se ujistili v tom, že to s našimi závislostmi není až tak zlé? Je paradoxní, že za scénářem filmu, který se nebojí biblických „hlubin bezedných“, stojí táž Abi Morgan, která spáchala i neskutečně povrchní biografii Margaret Thatcherové, Železná lady (které se brzy taky podíváme na chrup). 

Pravá ostuda (protože Stud o studu opravdu není) bude, pokud si tenhle malý - velký film přelomu let 2011/2012 necháte ujít a nedopřejete si netradiční zážitek. Tenhle červotoč už si cestu do vaší hlavy najde...