Steve McQueen do Hollywoodu vstoupil snímkem Hlad. V něm se pustil do zkoumání toho, jaký je vztah mezi silou odhodlání, svobodou a vlastním tělem, přičemž toto téma pojal velmi doslovně. Zůstal mu věrný i ve svém třetím filmu, který mu pomohl vystoupat nejvýše, neboť 12 let v řetězech si došlo pro Oscara za nejlepší film. Pro pojednání o tomto výsostně aktuálním vztahu, i pro spolupráci mezi Michaelem Fassbenderem a Stevem McQueenem, však přišel pomyslný vrchol o něco dřív. Uprostřed volné trilogie totiž stojí snímek Stud. Snímek chladně emotivní a fascinující.

Dodnes si pamatuji tu chvíli, kdy jsem v návalu nespavosti náhodně přepínal kanály a do očí se mi najednou vpila studená paleta barev, která doprovází téměř každý záběr z McQueenova díla. Poměrně povrchní příběh, v němž sledujeme velmi úspěšného mladého muže jménem Brandon. Žije v luxusním newyorském bytě, je velmi dobře situovaný a sterilitu jeho bytu občas naruší příchod krásné ženy, s níž má Brandon sex. A těchto žen je opravdu mnoho. Brandon je totiž na sexu závislý a nehodlá s tím nic dělat.

McQueen opět zkoumá již zmíněné téma tělesnosti a toho, jak může souviset s dalšími náročnými pocity. Stud je díky tomu velmi naléhavým pojednáním o emocionální vyprázdněnosti, v jejímž popředí stojí právě Brandon. Jeho život je pečlivě vymezen rutinou, která mu dává pocit bezpečí. Sterilita však trůní nejen v každém jeho pohledu, ale i v prostředí, v němž se pohybuje. Jindy životem pulzující metropole je v McQueenově podání odosobněnou a vyprahlou pustinou, která hlavního hrdinu nerozvíjí, ale svírá. Režisér se vyhýbá teplým barvám i oblým předmětům, jeho hrdina se ocitá v podrůčí ostrých linií, šedého betonu, skla a kovu. Diváka nechlácholí ani otevřenými scenériemi, protagonista se většinu času pohybuje v uzavřených prostorách, a když už jsme svědky otevřenosti, v cestě dál nám brání chladné sklo.

Společně s Brandonem jsme tak nuceni své emoce tajit uvnitř, skrývat je a nepouštět na povrch, čímž v uzavřené hloubce působí ještě silněji. Podobně jako u Půlnočního kovboje či Taxikáře nás osobitý filmařský jazyk autora nutí se pod tíhou nehostinného prostředí uzavírat do sebe a hledat čím dál radikálnější cesty, jak vnitřní vakuum zaplnit. A Brandon si pro toto naplnění vybírá na první pohled velmi příjemnou, v jádru však nebezpečnou a skličující cestu.

Stud není o závislosti na sexu. Ona satyriáza, kterou u Brandona pozorujeme, je pouze nevědomou, a tím pádem i velmi autentickou snahou o nalezení intimity ve svém životě. Hlavní hrdina si je dobře vědom svého přebujelého charismatu a nebojí se jej využívat. Film tak není skoupý na explicitní výjevy, které nejsou erotické ani živočišné, ale pouze sexuální. Z oné blízkosti a vztahovosti, která by měla být se sexem spojena, nevidíme nic, a stejně tak se jí nedostává Brandonovi. Opět tak jde o výjimečně dobře zpracovaný případ, v němž je hlavní postava excelentně doplňována vedlejšími charaktery. Ženy, s nimiž Brandon chladně souloží, jsou pro něj jen prostředkem. Až na jednu.

Jakmile do děje vstoupí jeho sestra, jíž ve své pravděpodobně nejlepší roli ztvárnila Carey Mulligan, svět se náhle zahalí do teplejších barev. Sourozenci Brandon a Sissy tvoří obě strany téže mince. Je mezi nimi mnoho nevyřčeného a McQueen nechá na divákovi, jak si daný vztah zpsychoanalyzuje. Oba se však snaží o totéž - nalézt ve svém životě blízkost, a to i tu vzájemnou. Bariéry jsou však neprostupné, proto zpočátku optimisticky načrtnutá sourozenecká dynamika postupně rovněž ztrácí punc nadějnosti. 

Stud tak hovoří k divákům v podobném duchu jako kultovní Americké psycho, které se rovněž zabývá tím, k jak extrémním koncům může člověka emocionální vyprázdněnost dohnat. Zatímco Americké psycho je však schválně extravagantní, Stud je mnohem lidštější, naléhavější a drtivější, neb s Brandonem je přes jeho avantgardní povahu snadné se ztotožnit. Podléhá živočišným pudům, přičemž svůj Stud, jemuž je náročné čelit, do sebe schovává čím dál hlouběji. Neochota ztotožnit se s tím, že se pere s něčím nepřekonatelným, ho vzdaluje od města, v němž žije, od lidí, s nimiž se potkává, i od rodiny, která je jeho poslední výspou lidskosti. Společně s ním se tak cítíme čím dál provinileji, a vinu je extrémně náročné zvládnout. 

McQueen tohle vše dávkuje pomalu, postupně a odměřeně. Z diváka dělá nezúčastněného pozorovatele, který jakoby sám stál za chladným sklem. S Brandonem nás nechává trávit spoustu času, s délkou záběru si dává načas a velkou pozornost věnuje kontrastu intimních detailů i odměřených celků. Stud tak má místy až hororovou atmosféru, neboť tenze se postupně hromadí. A jediný prostředek k jejímu uvolnění - masturbace či odměřený sexuální akt - pomalu přestává stačit. 

Fassbender je samozřejmě přesný a skvělý. Šlachovité tělo i úpěnlivá tvář se na emocí prostého a duševně prázdného hrdinu skvěle hodí. Trávit čas s ním tak vůbec není příjemné, přestože během sledování společně s odporem roste i soucit a dojetí. Jako každý správný hrdina se i Brandon pere s bubáky, na něž sám nestačí. Kvůli plochosti a násilnosti prostředků, které protagonista volí, je však Stud ryze aktuálním filmem, který varuje před dnešní přesyceností vjemy, povrchností vztahů i inflací intimity. Je to přísné, akutní, sterilní a hluboce emocionální. A díky tomu i jeden z nejlepších filmů minulé dekády.