M. Night Shyamalan nemá zrovna šťastné období. Ženu ve vodě každý pochopil trochu jinak, než tvůrce zamýšlel, Vesnice trpěla zavádějícím marketingem (a spoustou dalších cizokrajných nemocí, které kvůli omezenému prostoru odmítám jmenovat) a teď tu máme Stalo se. Snímek, který z ukázek pomrkává až asijsky přimhouřeným okem, ale zároveň nabízí Marka Wahlberga jako učitele (Shy mu roli napsal tzv. na tělo)? Zní to podezřele, ale eRkové záběry lidí, které přestal bavit život a z nějaké tajemné příčiny se rozhodli tu skočit ze střechy, tu si provrtat krk jehlicí, to rozhodně nelze nechat bez povšimnutí. Že by autor Šestého smyslu procházel pokornou fází a vrátil se ke kořenům starého dobrého hitchcockovského děsu?

Inu, je to samozřejmě trochu složitější a pokud se vám zrovna roztáhnul obličej do širokého úsměvu, radši si na něj dejte kolíček. Nebude to tolik bolet, až se pak chytnete za nos. Rozhodně to však nebude po prvních minutách filmu, které nabídnou VELMI sugestivní scénu na staveništi (kousek jste mohli vidět v ukázkách) a mrazivou atmosféru divácké nevědomosti. Můžete se v ní ráchat, nořit se do ní, věčná škoda, že postupně mizí a vy proti tomu nic nesvedete. Shy vás povede za ručičku, ale to, co zprvu vypadalo jako hustý les tajemných citátů a podivných souvislostí, začne řídnout. A že bylo odkud brát. "Až zmizí z planety všechny včely, budou lidstvu zbývat jen čtyři roky života"... poznatek z jedné Einstenovy teorie. Když na ní Wahlberg ve své lekci odkazuje, ještě neví, jak moc se Einstein mýlil.

Někdo nebo něco tam venku totiž začne likvidovat obyvatelstvo ve velkém. Ušetřím vás šťavnatých detailů, protože ty jsou pro film základní metou pro vyvolání nepříjemných pocitů. Jenom prozradím, že za tím nejsou teroristé (tomu jste snad nevěřili, že ne?) a nákaza postupuje ďábelskou rychlostí. Nikoliv však tok informací směrem k divákovi. Shyamalan se možná křečovitě snaží upozornit na to, že za posledních dvacet let viděl všechny filmy Alfreda Hitchcocka i pozadu, takže nechybí psychedelické titulky a hudební pocta na každém rohu, ale jeho tajnůstkářství chybí opora v podobě silných postav. Jakmile vymizí atmosféra tajemné hrozby (která tak skvěle fungovala v úvodu Monstra) a hrdinové se v úprku před "nákazou" vydávají zkoumat taje severovýchodního Vidlákova, začne být plochost charakterů naprosto zásadním balvanem na noze devadesátiminutového thrilleru.

Můžeme se jen dohadovat o tom, co snesly stránky útlého scénáře, ale pár věcí je zcela očividných. Mark Wahlberg přehrává neuvěřitelným způsobem a to i v momentech, kdy má zahrát základní emoci (překvapení, radost). Vrcholem je ovšem jeho rozhovor s umělou kytkou, ten trumfne snad jen celou dobu dezorientovaná Zooey Deschanel. Mám tu holku rád, její modré oči vypadají líp než triky od ILM, ale tady aspiruje pouze na cenu za nejvykulenější osobu letošního roku. Vztahová dynamika ústřední trojice (Wahlberg, Deschanel a jejich kamarád John Leguizamo) navíc nikdy není úplně rozvinutá a Shyamalan jako by tu úmyslně nechával nedořešenou uličku. Takové to zakoutí o kterém se nikdy nedozvíte, zda vede za roh nebo zůstává jen další ze slepých cest.

Podobných okamžiků s každou další scénou přibývá a jakmile pomine lákadlo ve formě šokujících výjevů (opravdu brutální skony některých komparsistů) a sem tam nějaký ten odkaz na filmy, ve kterých hrají mrtví, popř. velmi staří lidé - tu psychobabku si Shyamalan samozřejmě vypůjčil z Carrie, Betty Buckley si tam tehdy zahrála Slečnu Collinsovou -, zvrhne se Stalo se na tuctově odtočený thriller, který už může spasit jen závěrečná pointa. Jen nějaké vysvětlení.

Budete o něj žadonit celou poslední třetinu, tím spíš, že Shy začne vršit jedno klišé za druhým a přestanou mu pomáhat i prvoplánové šoky, tentokrát nikoliv ony smyčcové, ale naprosto podpásové, ve kterých hraje hlavní roli brokovnice a tu vedlejší naštvaný venkovan. Velká témata, jež by rámovala neznámou hrozbu (ta se během filmu v podstatě vůbec nevyvíjí), se válejí všude kolem, ale Shyamalan je nikdy nezvedne. Utíká kupředu hlava, nehlava a své nedopečené postavy táhne za sebou, aniž by se obtěžoval diváky zasvětit nějak hlouběji do chodu věcí.

Ale možná mu křivdím, protože ono vlastně ani není co vysvětlovat. Celá zápletka je zbořena jako domeček karet během nevinného rozhovoru se šíleným zahradníkem, co ujíždí na párcích v rohlíku. Možná Shy doufal, že tu vysvětlivku pod čarou přeslechneme, možná si myslel, že mu projde další finta ve stylu "mimozemšťani nemají rádi vodu, protože je divná." Jenže dneska to nevyjde. A není to jen proto, že Gibsonův pastor má stokrát větší charisma než Wahlbergův učitel, nebo že zastavené framy s mimozemšťany mě děsí stokrát víc než dělník seskakující ze střechy. Do tohohle filmu zkrátka nikdo neinvestoval.

A nemluvím teď o penězích. Shyamalan je tu uveden jako producent, scenárista a režisér. Třikrát a dost. A stejně to nestačilo. Dialogy jsou k smíchu, děj místy popírá sám sebe a celé to vážně působí jako narychlo přepsaní Hitchovi Ptáci. Akorát bez ptáků, s naprosto nevýrazným a neviditelným "záporákem" a donebevolající prázdnotou, ve které snědý chlapeček staví bábovičky, aby je bezdůvodně bořil a začínal znovu a znovu, dokud mu všechen ten písek neproteče mezi prsty... v posledních deseti minutách už všichni v sále věděli, že ať by byla pointa jakákoliv, film už spasit nedokáže. Nedokázala by ospravedlnit ani těch osmdesát minut bezcílného potácení od devíti k pěti. Jenže pointa nepřijde, místo ní se dostaví jeden z nejvyšeptanějších závěrů uplynulé dekády. A rozčarování, které se člověku, co prohlásil, že už se po Vesnici nenechá nachytat, těžko polyká.

Nemohu teď použít přívlastek, který k filmu sedne jako oliva k bondovskému martini, ale kdyby se Shyamalan po premiéře přiznal, že ho něco osvítilo, případně že si nechal za ten do očí bijící podtext zaplatit, pak bych ho alespoň litoval a při tom šlapání po jeho scenáristické i režijní legitimaci bych možná utrousil pár drobáků na knížku "Jak znovu získat svůj Šestý smysl". Obávám se, že sebevědomý Ind už ho pod postelí nenajde. Trochu mi připomíná Honzu Hřebejka. S tím rozdílem, že když si z něj děláte legraci, tak trochu vás píchne u srdce. Jako byste si tam vlastní rukou bodali pletací jehlici.