Brad Pitt, Marion Cotillard, Robert Zemeckis. Očekávat od spolupráce těhle tři superhvězd něco míň než dobrý film, by by bylo dost zvláštní. Každý má ale občas právo na nějaký ten úlet a po zahraničních reakcích jsme trošku tušili, že Spojenci nebudou přepisovat žebříčky největších pecek všech dob. Jak to tedy nakonec dopadlo? 

Spojenci: FOTOGALERIE

Jestli se vám nechce číst delší text, tak rovnou řeknu, že to dopadlo ne úplně špatně, rozhodně však hůř, než bych chtěl. Ale od začátku. Spojenci jsou válečnou romancí, která tak trošku vychází z klasiky jménem Casablanca. Právě sem taky na začátku přijíždí kanadský agent Max Vatan, jenž tu má s pomocí špiónky Marianne zlikvidovat místní nacistickou elitu. To se povede a oba hrdinové pak berou roha do Anglie. A vzhledem k tomu, že se během mise trošku sblížili, čeká je manželství, dítě a teoreticky i šťastná budoucnost. Život je ovšem někdy pěkná svině a Max se od nadřízených dozvídá, že jeho žena ve skutečnosti nejspíš pracuje pro Němce a pokud se to potvrdí, musí ji zabít. Když odmítne, skončí s kulkou v hlavě i on. 

Dá se celkem snadno představit, že se z téhle zápletky vyklube strhující thriller, bohužel se to však úplně nepovedlo. Zemeckis je samozřejmě Zemeckis a když někdo natočí Forresta Gumpa, Trosečníka, Kontakt nebo Návraty do budoucnosti, tak se dá čekat, že i když bude makat na půl plynu, vyleze z toho zajímavá podívaná. První třetina odehrávající se v Africe je minimálně audiovizuálně lahůdková. Hodně přestylizovaná a přebarvičkovaná, ale vzhledem k tomu, že Spojenci se nepokouší být realistickým válečným filmem, beru to jako pozitivum. Kouká se na to dobře, Pitt je fajn drsňák a Cotillard elegantně krásná. A pak tu máme Londýn. A tam začnou problémy. 

V okamžiku, kdy by Spojenci měli začít být drsnější, mrazivější a osobnější, přestanou fungovat. Zemeckis si od hrdinů drží zbytečný odstup a jen zcela výjimečně se mu daří vyvolat nějaké emoce. Nechci tvrdit, že by to bylo tím, že svou práci nezvládl. Spíš hraje na fakt, že se pohybujeme ve světě lhářů, nejistoty, profesionálních špiónů a lidí, pro něž je přetvářka a neupřímnost přirozeností. Rozumím, chápu, beru. Ale nebavím se. Ono jde totiž ve výsledku o to, že dva hrdinové na sebe čumí a usmívají se a když se jeden nekouká, začne se druhý mračit, protože „něco tuší“. Občas mi to celé připomínalo staré thrillery od Briana De Palmy, jenž si rád hrál s divákovým očekáváním, tlačil některé scény do extrémů a člověk si nemohl být  jistý, co myslí vážně a kde už si vyloženě z žánru a fanoušků utahuje. Neodvážím se tvrdit, že to samé dělá i Zemeckis (i když piknik u vraku letadla tomu nasvědčuje), přesto by mě paradoxně uklidnilo, kdyby to tak bylo. Je to lepší varianta než myslet si, že nezvládá budovat napětí. 

Přehrajte si trailer Co se romantiky a napětí týče, nezvládnou Spojenci nikdy jet na sto procent a využít svůj potenciál. Jsou chladní a nakonec i celkem předvídatelní. Mezi Pittem a Cotillard to navíc zrovna dvakrát nejiskří a vlastně se jen pomalu šineme k předvídatelnému závěru, jehož působivost není zdaleka taková, jaká by asi měla být. Spojenci obvykle jen něco naťuknou, naznačí a nakousnou, zajímavé motivy a nápady ovšem nedotáhnou nikdy do konce. U spousty scén jsem si říkal, že bych chtěl vidět víc, vědět, co se děje, ale Zemeckis rychle uteče někam jinam a v příběhu nakonec není nic, co by tohle komorní válečné drama definitivně přesunulo mezi filmy hodné pozornosti.

Ačkoliv nejsou Spojenci špatní, dobře se na ně kouká a mají fajn kostýmy nebo výpravu, strhnout a bavit nedovedou. Jsou pomalí, zbytečně si drží odstup od hrdinů a nedovedou prodat potenciálně zajímavý konflikt. Zemeckis, Cotillard a Pitt se možná báli toho, že by z jejich spolupráce vylezlo obyčejné válečné béčko, ale popravdě bych ho bral radši než tenhle thriller, který se bojí být napínavý a romanci, z níž byste emoce nevydolovali ani s pomocí krumpáče a lopaty. Není to zlé, jen bych od téhle party chtěl mnohem víc. Ne film, jenž vypadá hezky, ale většinu času nudí a působí jako něco, co snad ani nechce být zábavné.