Londýn (od našeho zvláštního zpravodaje) - Jak že to říkávaly naše maminky? Krávu bys měl dojit, dokud mléko dává? Nějak tak to asi bylo.

U Warnerů rozhodně poslouchají svoje maminky a zároveň ctí to nejzákladnější pravidlo současného Hollywoodu: blockbustery, které zaznamenaly alespoň průměrný komerční úspěch, se vyplatí proměňovat v série a série ve zlaťáky, které pokryjí nájmy rozlehlých nemovitostí s nekonečnými terasami, drahé drinky a vnadné krasavice pobíhající po plážích na Bahamách.

Sherlock Holmes: Hra stínů: FOTOGALERIE

Ohledně druhého Sherlocka padaly už rok před premiérou zvěsti a velké sliby. Bude větší, zamotanější, chytřejší a hlavně osudovější. Hlavně na tom posledním se mělo zapracovat důsledně. A teoreticky to muselo dobře dopadnout: Vždyť co může být pro doyleovský svět zásadnějšího, než nástup na scénu zlověstného arcinepřítele Moriartyho! Přestože si Warneři mohli tuhle divokou kartu schovat až do třetího dílu (a že se ho na Vánoce 2013 dočkáme, na to si můžete jít vsadit tiket do Fortuny), střet dvou největších londýnských mozků na konci století páry vévodí už téhle části.

Dvojka Sherlocka je nicméně opravdu o velký kus ambicióznější, zamotanější a osudovější. Už jsme si ale zvykli, že to nemusí nutně znamenat i „chytřejší a zábavnější“. Především tam, kde se mělo rafinovaně zašmodrchat klubko, po jehož rozmotání si bude Sherlock moci pověsit za klopu titul nejchytřejšího detektiva, vědce a alkoholika na světě, zůstal jen prázdný pocit z promarněné šance.

Druhého Sherlocka dokonale charakterizuje sousloví prázdná velkolepost. Hezké obrázky nahrazují příběhovou rafinovanost.Bohužel a nebo bohudík, britská televize BBC nám před druhým dílem Sherlocka à la Hollywood stihla naservírovat hrdinu pro rok 2010 podle svého. Nesnesitelného, narcistického chytrolína, který snědl všechnu moudrost světa. A byl to sympaťák k pohledání! I Robert Downey, Jr.|Downey je ve verzi 2.0 zdánlivě takový, při bližším ohledání ale postrádá to důležité koření, které z hrdiny dělá skvělého hrdinu. Výraznější charakterové rysy, které by ho povýšily nad pouhou přechytralou hláškující figurku, jež cituje repliky ze scénáře. Podobně jako Disney v pokračování Pirátů z Karibiku totálně vykastroval duši Jacka Sparrowa a udělal z něj karikaturu, která přechází ze scény do scény a tam se legračně tváří a usypává bonmoty, začíná se stejným směrem ubírat i Downeyho Sherlock.

Bylo by ale nespravedlivé spílat primárně Downeymu. Nudný scenáristický půdorys mu zkrátka nedovoluje hlouběji se profilovat, což platí kromě charakterové roviny i pro tu emocionální. Scénář mu dal do vínku velké trauma (pro hrdinský film to nejdůležitější, ehm), ale neumí ho pořádně rozvést na ploše delší pěti minut. Ve filmech, kde současná bourneovská generace hrdinů bojuje srdcem a je poháněna litry vlastního testosteronu, Sherlock se pachtí s neutrálním výrazem v náznacích nedokresleného dramatu, kterému jako by nevěřil ani on sám.

Motivy jsou na papíře jasně zřetelné, ale ve filmu mají velmi malou emocionální dynamiku. A celá ta hra je na obou frontách (případ Moriarty i Sherlockův vnitřní boj s nedávnou minulostí) poněkud neprůhledná, neuchopitelná a unylá. Indicie se rozplétají samovolně bez hlubších dedukcí a většinou přijde na pomoc deus ex machina jako lepící můstek pro další vývoj. A pak je tu slovutný Moriarty, který měl rozbít příběhový bank a zatopit Sherlockovi tak, že se z toho orosí i na spodní části přirození. I velká ikona fiktivního světa páně Doylea však dojela na lenost scenáristů a místo svalů a mozku odhaluje pouze odstíny a odlesky své knižní slávy. Jinak výborně obsazený Jared Harris nemá žádné velké scény, které by osvětlily jeho podlé motivy a tak je prostě jen apriori zlý a ani to ne pořádně. Celému vztahu na poloose hrdina-záporák chybí hloubka a onen fatální rozměr, který by přesáhl prostá fakta ve scénáři a dokázal definovat tempo celého filmu. Ani ty dvě scény (první rozhovor a finále), v nichž se oba protivníci potkají na déle než minutu a opatrně kolem sebe přešlapují, vyčkávajíc soupeřův další krok, nejsou nijak přesvědčivé. O tom, že by se Moriartyho stín podvědomě táhl celým příběhem, nemůže být vůbec řeč.

Tam, kde televizní Sherlock dominuje – tj. dává divákovi prostor pro zapojení se do pátrání (je vrah skutečně taxikář?) a uhání jen půl kroku před ním, nikdy však ne celý –, tam scenáristé druhého Sherlocka totálně selhávají i jako vypravěči poutavého příběhu. Podobně jako v Pirátech z Karibiku postavy kmitají z A do B, něco nějak vyřeší nebo seberou, následuje velkolepá akce a poté přesun do C se stejně schematickým dalším vývojem. Když postavy dorazí do D, přestává to být zábava a u F už je vlastně úplně jedno, co se děje. Tvůrci zcela zapomínají nastartovat detektivní motor (pro žánr nezbytný!) a mezi ponurými a úplně stejně vyhlížejícími lokacemi jen vrší pseudo-deduktivní úvahy, z nichž je divák zcela vynechán. Do mezer mezi nimi pak tlačí pompézní atrakce a choreograficky podobné akce (někam vylez, dej někomu pěstí nebo vystřel a lez dál), které pouze umocňují pocit, že vizuální efektnost tu nahrazuje příběhovou efektivitu.

Přehrajte si trailer On už první díl inklinoval k podobnému schématu, jenže ho ve finále zachránil nový neotřelý pár, špičkující se v duchu těch nejlepších tradic žánru buddy-movie. Ve dvojce je ale tahle hra už okoukaná, navíc se zdá, že Watson z nějakého důvodu oblékl hroší kůži a úplně rezignoval na dialogové odvety. Momenty z jedničky, kdy nedával Holmesovi nic zadarmo, ve dvojce většinou přechází jednou hláškou, jako by se toho vlastně tolik nestalo. Partnerská chemie, na níž film mohl stát, totálně rozbředla do schematických klukovin, z  nichž se vytratilo i to sympatické pošťuchování. A účast Noomi Rapace? Ta prostě jen dokresluje líné schéma druhého Sherlocka: Potřebujeme víc akce, víc lokací, víc postav. Neznamená to ale, že bude mít vše snůj jasný význam... Věci a lidi tu prostě jen tak existují a je jich tu víc, protože si to sequel žádá. Sympatická Sim se celým filmem jen promlčí a prokouká a kdyby ve filmu vůbec nebyla, nic by se nestalo.

Druhého Sherlocka dokonale charakterizuje sousloví prázdná velkolepost. Hezké obrázky nahrazují příběhovou rafinovanost a nebýt v titulcích jméno Ritchieho, mohl to být klidně film jakéhokoliv jiného řemeslně zručného režiséra. Samozřejmě s výjimkou všech těch zrychlovaček, zpomalovaček a velmi intenzivních detailních momentů, které jsou Ritchieho obrovskou devizou a i v takhle velké míře stále zvládají bavit i překvapovat. Přetechnizované detaily skvěle sedí k nástupu modernější techniky poslední dekády devatenáctého století (šestiranné kolty se mění za desetiranné automatické pistole) a do vizuálu filmu se promítly náramně pozitivně. Těch detailů na letící projektily a tříštící se materiály je zkrátka dost na to, aby si vizuální fajnšmekři mohli poslintat svršky a provlhčit spodky.

Ale když si člověk všechno tohle odmyslí, zbude mu jenom další hlasitý blockbuster, kterého se jako divák nemůže hlouběji účastnit. Navíc je to zatraceně dlouhý blockbuster, ještě delší než tahle recenze.

K dobru mu budiž připočteno to, že koule si doma nenechal. Jenom na tu duši se tentokrát zapomnělo. Možná ve trojce dojde na plnohodnotný reparát. Ale jsou to další dva roky čekání...