Jsem prach a v prachy se obrátím
Nemám víru, aspoň ji neztratím
Moje duše je mělká
Můžeš ji přejít suchou nohou
(WWW: Pikola)

Někdy člověk prostě uvízne v prázdnu. Všechno kolem se zúží a nelze se nadechnout. Stěny se svírají v dokonalé vězení, z nějž není úniku. Pak přijde vztek. Všechno rozkopat, zničit, rozdrtit na prach. A pak nastoupí posedlost – upnutí se na jeden detail a podlehnutí iluzi, že jeho ovládnutím se všechno změní. Žalář zmizí a vy se volně nadechnete. Tenhle pocit nezávisí na době. Ignoruje politické systémy. Ale když jste příslušník tajné bezpečnosti ve službách normalizační státní mašinérie jako Antonín Rusnák, tak vaše kopání a ničení může dost snadno zdemolovat existenci nevinných lidí. A nepotřebujete k tomu démonickou „zlou sílu“ komunismu, žádnou nařvanou lampasáckou svini za krkem. Je to v každém z nás.

Pouta lze snadno přirovnat k německému dramatu Životy těch druhých – i tady příslušník tajné bezpečnosti nasazený na potencionálního nepřítele státu začne zneužívat své jedinečné moci k manipulaci. Ale zatímco Gerd Wiesler zkoušel zachraňovat, introvertní sopka „Toník“ devastuje. Vede ho těžko pojmenovatelná nespokojenost se vším. Jeho fyzická malost přerůstá do agresivního komplexu méněcennosti, kombinovaného s touhou rozmlátit umakartovou idylu ctihodného občana socialistického státu. Nějak narovnat páteř pokřivené existenci. Antonín si tedy vyhlédne milenku svého „objektu“, disidenta Tomáše, a rozhodne se, že aby jeho šedá tragikomedie dostala smysl, musí: a) Tomáš zmizet i s rodinou ze země b) vytoužená Klára skončit v jeho náručí.

Nastíněný děj by snad mohl svádět k úvahám, že film Radima Špačka je o státní šikaně a zločinech komunismu. Nikoli. Je to především strhující psychologické drama o zničující obsesi. Politické pozadí využívá jen jako kulisu, která zesiluje absurdní snahu hlavních protagonistů vymanit se ze strnulosti. Normalizace v podání tvůrců Pout připomíná nucené vnitřní vězení. Vězení, které postihuje jak odpůrce režimu, tak jeho ochránce. Snahu prokopat se ven z mrtvolné nevzrušenosti 80. let ventiluje každý po svém, Tomáš si nachází milenku, Antonín se fixuje na šikanu a násilí. Jejich bezmoc a zalykání se neznámým pocitem zoufalství je ale podobný. Zatímco Pelcovo … a bude hůř přivádělo do zakouřené normalizační hospody plné rezignace a skřípění zubů jen disidenty a dobovou spodinu, Špačkova Pouta tam klidně přibírají i fízlovský výkvět. Všichni se koupou v karcinogenní lázni morálního bláta a doufají, že existuje únik – takový radikální řez nabídl naposledy v roce 1990 revoltující a přesný „rytmikál“ Kouř Tomáše Vorla.

Co Pouta řadí k nejlepším porevolučním českým filmům? Scénář Ondřeje Štindla, který oklikou obchází harmonizaci a smířlivost á la Petr Jarchovský. Hladká a obdivuhodně vyvážená režie, opřená o plíživou kameru a barevný filtr, jenž bere věcem barvy a dodává jim nádech ošuntělosti. Dokonalý hudební doprovod, který přirozeně vystupuje ze zvukové stopy skřípavými industriálními samply a graduje rzivou městskou poezií skupiny WWW. A především: dokonalé obsazení dvou hlavních postav. Neokoukaný Ondřej Malý nepustil do svého Antonína ani závan parodie a vede ho jako mrazivě autentického duševního mrzáka, který se ale svou zničující posedlostí stává paradoxně více lidským. V rozeklaném Tomášovi rezonuje letitá zkušenost s existenciálními tématy, jakou Martin Finger nabyl v Divadle Komedie. 

Pokud lze něco hanit, pak jen to, že Štindlův scénář občas zbytečně opakuje již zřetelně vyřčené a ukázané. Film tak navzdory absenci nudy a trapnosti nemá šanci ustát dvě a půl hodiny bez jemného přešlapování na místě. Navzdory tomu jsou Pouta prvořadou událostí; sebevědomou a svěží mízou českého filmu. Snad si je najde i většinový český divák. Jenže ten nevyšlapané cesty tuze nerad – v šedé zóně je přeci pohodlíčko a klid. Jen se pak nesmí divit, když mu sem tam v přítmí průjezdu zaboří přičinlivý fízl pěst do břicha a do ucha něžně špitne: „Ukaž mi občanku, ty sračko!“ Takových Antonínů s průkazem v ruce máme pořád dost. Proč asi?