Pověst týmu Jarchovský-Jan Hřebejk|Hřebejk je vcelku ideálním příkladem v našich končinách tolik populární tradice úspěchu, který se neodpouští (nebo alespoň nadprůměrně kritizuje). Z ideologického hlediska si o některých jejich filmech můžete myslet cokoli (Pelíšky - idylkářské preokupační panoptikum; Pupendo - vyměklé zlehčování normalizace, Horem Pádem - téměř do bulvárna ztláskaný mix sociálních problematik, atp.), ale není možné odepřít jim nadprůměrnou vypravěčskou i řemeslnou stránku (at už pod produkční záštitou Ondřeje Trojana, nebo nyní Tomáše Hoffmana a Rudofa Biermanna) a významnou stopu, kterou pravidelně otiskují na mezinárodní scéně – v čele samozřejmě s oscarovou nominací za Musíme si pomáhat. Za sebe cítím potřebu říct, že právě tohle kolaborantsko-holocaustí polodrama považuji za jejich suverénně nejvydařenější film… a čerstvě rozkvetlou Kawasakiho růži za nejlepší kousek, který natočili od té doby.

Přímočarý popis jejího (ano, jednotné číslo - ta růže) děje může znít poměrně banálně: Pozvolna se tu v sérii konfrontací, odhalení a setkání rozkrývá historie rodiny Joskových, tvořené především otcem (Martin Huba), matkou (Daniela Kolářová), dcerou (Lenka Vlasáková) a tchánem (Milan Mikulčík). Otec je bývalým disidentem a chartistou, a dnešním významným psychiatrem, který má být zanedlouho za své zásluhy vyznamenán. Všechno se zdá být v nejlepším pořádku. Jenže zeť, který má s taťuldou evidentně nemalé osobní rozepře, odhalí v jeho minulosti stíny, které byly dlouhá desetiletí zapomenuty/potlačeny. Až pak začneme pozvolna chápat, proč se na této nečernobílé šachovnici vyskytují i figury jako je ve Švédsku žijící emigrant Bořek (Antonín Kratochvíl), který před nějakými třiceti lety…

Název snímku v prvním plánu poukazuje na kresbu, kterou zhuba ve dvou třetinách vytvoří japonský malíř, ve druhém, byť významově samozřejmě hlavním, pak na spletitost životních proudů a vztahů, již onen obraz symbolizuje. Hřebejk a Jarchovský dosud točili především komedie s více či méně vážnějším podtextem, tentokrát ale přicházejí s dramatem, které sice tu a tam utrousí drobnější zlidšťující vtípek, ovšem v jádru zůstává podívanou zcelá vážného druhu. A to poměrně ambiciózní: Vypráví o minulosti aniž by se jí věnovala byť jediným záběrem, a především hned několikrát změní směr a přelije své těžiště na jinou postavu/postavy, než kterým se věnovala doposud.

Vyvolává to pocity zvláštní, jistě ne libé všem (obzvlášť když příležitostně dojde na dialogy, které podráždí nejedno ucho, citlivé na „pravdaření“), ale pokud se na pozoruhodnou arytmii Růže dokážete naladit, odměnou vám bude zážitek přemýšleníhodný, vrstevnatý a v neposlední řadě konečně zcela současný: Vždyť tuzemská kolaborantsko-estábácko-emigrantská témata sice můžeme pravidelně vídat v televizních dokumentech, debatách a příležitostně i nějakém více či méně skandálním zpravodajství, ale vzpomenete si snad na nějaký film, který by se jimi nelacině zabýval?

A pak je tu ještě prostý faktor první signální. Ti, kdož měli Hřebejkovi za zlé, že jsou jeho filmy jakoby z jednoho vizuálního těsta, totiž tentokrát budou muset udržet zlý jazyk za zuby. Dosud tradičního kameramana Jana Malíře vystřídal Martin Šácha, který souběžně točil dvěma digitálními kamerami (často běžely i mimo akci a řada záběrů tak zachycuje herce když se jen tak courali po place nebo se soustředili mezi klapkami), což ve spojení s pečlivými hrátkami ve střižně a „světáckým“ šmrncem, jež obstarává fotogenické Švédsko, dává filmu svižný, moderní drajv. Trochu škoda snad jen hudby, o které se sice nedá říct, že by byla špatná, ale přeci jen má film vinou jejího místy až do truchliva vážného ladění trochu těžší zadek.

Co se obsazení týče, není žádným překvapením, že Martin Huba je velmi dobrý, Daniela Kolářová v příslušných pasážích až strhující a Lenka Vlasáková… no, už jste někdy viděli Lenku Vlasákovou hrát nedobře? Mimořádně zajímavým a odvážným tahem bylo obsazení světově proslulého fotografa Antonína Kratochvíla coby bohémského emigranta Bořka. Když odříkává své (rozuměj Jarchovského) věty, je sice evidentní, že není herec, to ale bohatě vynahrazuje neuchopitelná – nedobrovolně, a o to v tematickém rámci pocitvěji, prožitá – pravdivost. K tomu stačí jeden detailnější záběr jeho očí a jsme v hloubce, které by sebelepší herec těžko dosáhl.

Jeho protipólem je skutečný veterán Ladislav Chudík, který v roli zasloužilé estébácké svině působivě mísí nebezpečnou inteligenci s bezcharakterní věcností a aurou hada, o kterém víme, že v minulosti mnohokrát s radostí uštknul. Je báječné, že se Chudík notně po osmdesátce dočkal role, která alespoň v některých diváckých očích konečně přebije legendárního primáře Sovu. Z celého ansámblu výraznějí zaostává snad jen Milan Mikulčík, který nedokázal k (pravda, už od scénáře trochu zanedbané) postavě zetě najít žádný klíč.

Kawasakiho růže sice není květina bez kazu, ale je natolik samozřejmě nebojácná, pozoruhodná a svá, že by bylo hříchem ji v kinech opomenout. A jsem mimochodem velmi zvědavý, zda se jí podaří výraznější zářez na mezinárodním poli. Viděno z pragmatického hlediska totiž jde přesně o ten typ látky, na jaký všemožné poroty a akademie docela často slyší. Viděno z hlediska emocionálního by si to prostě zasloužila.