Už jste o něm slyšeli. Malý velký film pořízený za mrzký peníz dobyl Ameriku. Zámořští kritici si objednávají po desítkách trumpety a nacvičují na ně oslavné fanfáry. Sporý rozpočet se vrací v několikanásobně velkých dolarových vlnách a hrdý našinec může zas jednou dovolit svému patriotismu, aby cizopasil na slávě jiného. Pravda, v případě Once je česká stopa o poznání zřetelnější, než třeba v případě „také-českých“ celebrit Martiny Hingisové nebo Johna Kerryho. V Once si povídá Markéta Irglová, párkrát při tom přímo zazní naše rodná mluva. A rozhodně ne v tak neuvěřitelné podobě, v jaké jí servíroval Borat, Marek Vašut v Bladeovi 2 nebo Tom Cruise v Mission: Impossible 3. Krkolomně vyslovovaný dialog „Miluješ ho“ - „Miluju tebe“ navíc představuje rovnou emocionální vrchol filmu a dost možná i okamžik, kdy nenápadnému kouzlu Once definitivně podlehnete. Bylo nám ctí, ovšem nemůžeme si kvůli pár důvěrně známým slůvkům něco nalhávat. Na Once je ta nečeskost totiž až příliš krásně patrná.

V prvé řadě, Once není snímkem provinčním. Prostinká, zato globálně srozumitelná příběhová kostra dovolila dílu Johna Carneyho, aby zapůsobil v dobré půlce světa. Ona potká jeho, on se do ní zakouká, povídají si, rozumí si, zabrnkají spolu na kytaru a klavír, zabouchnou se do sebe a ... kdo ví , jak tohle dopadne. Once odhaluje půvab filmového minimalismus pěkně v praxi. Ujímá se univerzálně platné báchorky, do níž se může každý po svém ponořit. Nikam ji netlačí, dravě nestylizuje. Prostě ji nechá volně plynout se zřetelným vědomím toho, že v ruce má jedinečnou zbraň, s níž se bude kosit jedno srdce za druhým.

Tím výjimečným nástrojem mám samozřejmě na mysli hudbu Glena Hansarda, kterou dost možná sami znáte: Ať už ze studiových nahrávek s The Frames, z častých koncertů anebo třeba z Krásky v nesnázích. Jeho hudba není instrumentálně složitá. Jenže Hansard do svých klenutých melodických linek vždycky nafutruje tolik emocí, že z jeho bušení do kytary naskakuje husí kůže. Chytlavé songy, které by mohly klidně skončit jako dokola rotující hity v rádiích, si pořád hýčkají svou intimitu. Pořád je lze chápat jako osobní zpověď ryzího písničkáře (ale bez nudného plakání ve stylu „litujte mě, ó, já trpím“), který si ty nejlepší písně vyřval na ulicích.

Basák The Frames, v tomto případě ale režisér a scenárista Carney, dokázal výtečný muzikální základ ještě pozvednout. Z akordů vychází nezměrné množství pocitů, ty jsou ale ještě tříbeny tím, co mezi oběma hudebníky vibruje. Na ní vidíte, jak se pomalu prokousává do něj, na něm zas, jak čím dál tím upřeněji zírá na ni. Šlo by to opisovat básnickými metaforami, čančat a čančat, ale krása Once spočívá právě v oné prostotě a nenakašírovanosti. Cynik řekne, že dva lidé chodí po ulici, klábosí o nesmyslech, do toho zabrnkají pár slaďáků, a pak si chvíli pohazují létajícím talířem. Jenže v těch volně zřetězených momentech je prostě VŠECHNO. Once v podstatě nedovoluje rozebírat postavení kamery, střihovou skladbu a narativ. Buď s ním dokážete komunikovat jeho prostředky, anebo se vám rozpadne pod rukama jako slepenec obyčejně nasnímaných písniček. Já vím, je to do velké míry elitářská poznámka, která nedovoluje odpůrcům film hanit, ale jak už jsem řekl, v tomto případě prostota podání ideálně souzní s prostotou tématu.

Once mimoděčně potvrzuje, že to jde i bez velkých peněz. Napadá mě srovnání s Tajnostmi Alice Nellis. Nechci na ně vyloženě plivat, ale teď s odstupem času mi je ještě protivnější jejich poetický balast, to jak je vychtěná nejen ona „ženskost“, ale i intimita a – samozřejmě - i závěrečná očistná slza nad klavírem. Na Once je nádherné právě to, jak se nepouští do vyfabulovaných momentů, které patří spíš do literatury nebo do kurzů pro začínající scenáristy. Upřímnost a správně podchycená milostná vazba v nich nejsou prefabrikovány u stolu scenáristy, ale vznikají jako šťavnatý plod souhry před kamerou. Publikum na to slyší.

Najednou si hromadně zamiluje i Hansardovu hudbu. Once ale nestojí jen na ní. Carney ji navýšil o správnou přidanou hodnotu. Pokud nad tímhle tvrzením váháte, pusťte si Krásku v nesnázích, v níž Jan Hřebejk ty stejné písně znásilnil v hezký doprovod k bezobsažným videoklipům. Once z nich naopak čerpá všechno, o co se v kinech lze ucházet. Pokud nevěříte, že si lze tolik chvály vysloužit jen s dvěma přirozenými herci, pár linkami dialogů a jedním vysavačem, pátrejte proto už brzy ve vašem oblíbeném kině. Vždyť i ten závěr se povedl!