Je logické, že když se objeví nějaký hit, do roka a do dne se na něm chtějí přiživit hollywoodští supi. Nikoho to nepřekvapuje ani nepohoršuje, takže s tím, že díky Stmívání budou kina nějakou dobu plná romantických fantasy pro dospívající dívky, jsme se nějak smířili. S tím, že jsou to obvykle sračky, se ale já osobně smiřovat nehodlám. A vězte, že Mortal Instruments: Město z kostí je sračka prvotřídní.

Mortal Instruments: Město z kostí: FOTOGALERIE

Přitom v upoutávkách to chvilku vypadalo i jako celkem snesitelná blbina a režisér Harald Zwart s Karate Kid ukázal, že umí natočit film, na který se dá koukat. Bohužel v případě jeho adaptaci populární fantasy série něco extrémně nevyšlo. Upřímně je mi fuk, jestli za výsledný exkrement může režisér, scenáristé nebo autorka předlohy. Faktem zůstává, už jsem beze srandy několik let v kině neměl tak intenzivní pocit, že ze mě někdo dělá idiota a myslí si, že mu to projde.

Nedělám si dělat iluze o tom, že fanynkám knih Cassandry Clare se to bude líbit, každý má něco a já bez problémů přiznám, že Komando taky zrovna nepatří mezi materiál hodný výstavy v muzeu kulturních vrcholů dvacátého století, takže jejich nadšení do značné míry beru. Ale řekněme že elementární logiku a alespoň malinko smysluplné chování hrdinů žádat můžu. A to tu není. Hlavní hrdinka v podání Lily Collins je sice roztomilá, ovšem tím to končím, protože už po pár minutách ji začnete nenávidět. Už hodně dlouho totiž v kině nebyla postava tak ukrutně blbá a zároveň stoicky klidná tváří v tvář tomu, co se kolem ní děje. Místo toho, aby Clary, jež se vrátila do bytu, který našla zdevastovaný a čekal na ní démonický pes, jednoduše utekla (a těch možností k tomu měla fakt hodně), začne se pokoušet s potvorou bojovat tím, že celý byt vyhodí do luftu a schová se za dveřmi od lednice. Pak dorazí smutně se tvářící hrdina, jehož nikdo krom Clary nevidí, stále žijící zrůdu (rozsekaná se začala spojovat zase dohromady) zabije supermečem, potvora zmizí a spolu s hrdinkou jdou pak oba navštívit starou sousedku. Ta je čarodějnice, jak na místě Clary zjišťuje. Rozhodí ji něco z toho? Vůbec. Puberťačka, která před minutou zjistila, že její matka zmizela, jdou jí po krku monstra a řiť jí zachránil vymydlený blonďáček s nadlidskými schopnostmi, bere všechny tyhle věci naprosto v pohodě a s přehledem a takhle pořád dokola.

Tvůrci zkrátka na Clary i na diváky hážou jednu fantasy proprietu za druhou, ale neobtěžují se vysvětlovat, co ty věci jsou zač a proč fungují tak, jak fungují. Mytologie tu neexistuje, prostě je potřeba, by byl v New Yorku obří neviditelný kostel, tak tam je. Hrdinové musí mít nadlidskou sílu a rychlost, a tak si na tělo tetují runy a romantická scéna se odehrává ve skleníku, kde kytky květou zásadně o půlnoci. Proč? Jak? Nevíme. A nikoho to nezajímá. Bohužel Mortal Instruments: Město z kostí se nezmůže ani na okoukané berličky typu „je to magie, tak to tak sakra ber“ nebo „jsi vyvolená, tak se s tím naučí žít“. Kdyby se v půlce objevil tyranosaurus v růžových laclácích a začal tancovat na Times Square macarenu, nikoho z hrdinů by nejspíš ani nenapadlo přemýšlet o tom, že to je trošku divné.

Přehrajte si trailer Mortal Instruments: Město z kostí dělá z diváků voly. Hrdinka ať je klidně za krávu, ale když tu při nejlepším všechno funguje tak, jak se zrovna v určitý moment tvůrcům hodí, tak to prostě nebereu. A když jim dojdou nápady, začnou vykrádat Impérium vrací úder (ano, i TU hlášku) a pokouší si dělat si srandu ze Stmívání, což působí podobně smutně, jako když se šesťák, který propadá z dějepisu, směje spolužákovi za to, že dostal pětku z biologie.

Navíc se tu démoni odhalují s pomocí hudby Johanna Sebastiana Bacha, Jamie Campbell Bower vypadá jako někdo, koho po týdnu vyndali z rakve a hrdinové chodí oblečení jako dvanáctileté holky, co poslouchají HIM a Rasmus a mají slíbené, že když dostanou na vysvědčení vyznamenání, táta je vezme na Nightwish. Chvílemi je Mortal Instruments: Město z kostí svým způsobem hodně zábavné. Většinu času u něj však budete jen přemýšlet, jestli si z vás tvůrci dělají legraci, nebo to, co se na plátně děje, myslí vážně. Jo a má to skoro dvě a čtvrt hodiny.

Ta druhá hvězdička je jen za ne úplně špatné bitky a fakt, že se tu démoni chovají jako potvory z Carpenterovy Věci. Jinak jde o čiré zlo. A kolíková pistole proti upírům je asi ta nejsměšnější věc, co jsem kdy v životě viděl.