Martin Scorsese to ještě zdaleka nezabalil a dál čile točí. Přitom se už před dobrými deseti lety mohl odebrat do důchodu a nikdo by ani nepípl - i ten Oscar by se nějak přikutálel, klasik ve zlatém fondu bylo zabydleno i tak požehnaně. Ale zas bychom přišli o Vlka z Wall Street, instantní klasiku a opojnou (anti)kapitalistickou fresku, která jasně ukázala, že i před sedmdesátkou je Scorsese v plné síle (podobně jako Eastwood, Spielberg se snad vzpamatuje u příležitosti adaptace Ready Player One a na Obra Dobra zapomeneme).

Oproti Vlkovi tentokrát Marty výrazně zvolnil, když přišel se snímkem, jenž rozhodně nemá průbojnost a nejspíš ani ambice tak suverénně smýkat s davy diváků. Mlčení je typický příkladem vysněného, dlouho odkládaného projektu, jenž byl natočen ne kvůli cenám nebo vysokému ekonomickému potenciálu, ale pro nutkavou potřebu jeho autora a to, jak v něm rezonuje. Což nikoho, kdo viděl Poslední pokušení Krista, Kunduna nebo slyšel Scorseseho vyprávět o spirituálních či náboženských aspektech filmů, nebo dokonce života obecně, nemůže nijak překvapit.

Mlčení: FOTOGALERIE

Mlčení je zcela sebejistým a naoko bezchybným dílem.Příběh dvou portugalských misionářů a lokálních křesťanů, perzekuovaných v dalekém Japonsku, naopak překvapí svým přísným, divácky opravdu ne úplně vlídným pojetím. Tempo je zrcadlovým opakem frenetického Vlka a rytmus filmové řeči je samozřejmě svižnější než před třiceti čtyřiceti lety, ale pořád nezvykle pomalý na dnešní dobu. Mlčení působí až anachronicky, protože Scorsese vypráví svou story pomocí relativně dlouhých záběrů (teď nemyslím mnohaminutové kamerové jízdy, ale prostě jen táhlé střihové sekvence, které trvají dvakrát třikrát déle, než jak jsme dnes zvyklí). V nich se často nepohybují ani tak lidé, ale spíš přírodní živly – o skály se rozbíjejí vlny, hučí vítr, mlha maluje nádherné obrazové kompozice, trápení lidských duší se ztrácí v kymácející se zeleni nebo vyniká na pozadí bzučícího hmyzu.

Mlčení využívá perfektního řemesla k navození dojmu, že jde o asketickou filmařinu, ve které skoro absentuje hudba, a ani očividné náběhy na šokantní nebo strhující scény nejsou přetaveny v přímočarý divácký požitek. Je to táhlá, uměřená podívaná, která ale působí naprosto suverénně a díky tomu, že nepodléhá současnému kvaltování, může přinést úplně stejně silný zážitek za deset i dvacet let. Místy je film intenzivní, když se charaktery lámou a jde o život, mnohem častěji se v něm však trpělivě rozmýšlí o povaze víry, upřímnosti k Bohu i k sobě samému a o obětech, které smí osobní náboženské přesvědčení přinést.

Je to filmařsky precizní, herecky naprosto dokonalá (Andrew Garfield je tu úžasný, a to jsem ho po Hacksaw Ridge nemohl vystát!) a myšlenkově pestrá adaptace knihy, jejíž slova táhnou film v tak vydatné míře, na jakou jsme u Scorseseho zvyklí – jen tentokrát bez klasického průvodního voice-overu, jenž nahrazují úryvky z dopisů či zápisků. Příběh pak posouvají velmi plastické postavy, s nimiž není problém souznít, naprosto jim porozumět a dokonce jim i fandit proti těm otravným křesťanským vtěrkám.

Scorsese se navíc znovu projevuje jako věřící s velmi inspirativním kritickým uvažováním, takže občas vyznívají dialogy postav až kacířsky nebo vyloženě vysměvačně vůči Bohu a jeho slepým zastáncům. Podobně jako u Posledního pokušení Krista to ale pomáhá rozšiřovat pole významů a prohlubovat látku, která jinak je sledem událostí celkem předvídatelná a repetitivní.

Přehrajte si trailer Mlčení je tedy zcela sebejistým a naoko bezchybným dílem, bez průkazného kazu, u něhož byste určitě nevěřili, že jde o první Scorseseho spolupráci s jeho věčně naspeedovanou střihačkou Thelmou Schoonmaker po Vlkovi z Wall Street. Jde o jeho zrcadlový opak.

Málokterý film vám ale může přinést takovou vizuální slast, a proto byste si ho neměli nechat ujít v kině, kde ostatně ještě působivěji vyzní jeho zlomové scény a velmi decentní nakládání s hudební a zvukovou složkou. Z kina navíc neutečete, takže budete mít dost prostoru naladit se nejen na to jiné vnímání světa kolem nás, kdy se pouhé symboly, ikony a obyčejné předměty stávají důvodem k upalování celých rodin a zatracení sebe sama, ale můžete se přeorientovat i na jiné vnímání času a „spirituálního prostoru“, než když na vás bliká telefon a z koupelny pípá pračka.

Je možná bláznovství přijít s takovým filmem do doby, kdy na každém druhém gifu na Facebooku prcá Ježíš Hitlera. O to působivější, neotřelejší a cennější výpověď v něm ale můžete najít.