Pokoušet se adaptovat kultovní literární skvosty, to chce pořádnou dávku odvahy. A když zkřížíte meče s někým takovým, jako je Nick Twisp, hrdina filmu i románové předlohy Mládí v hajzlu, musíte si být absolutně jisti, že víte, co děláte. Stačí jeden krok stranou nebo zpět, a jste v pekle.

Nebudeme chodit dlouho kolem horké kaše – režisér Miguel Arteta se na kroky vykašlal a přímo si v tom bahně zastepoval. Jeho vize Nicka Twispa je na hony vzdálená drzé vizi C.D. Paynea a těžko k ní přiřadit byť jeden přisprostlý monolog, který je v knize k nalezení. Těžko obecně porovnávat jakékoliv atributy původního hrdiny a toho, kterému byla předurčena podobizna Micheala Cery. Prostě to není ono (a v podstatě už papírově být nemohlo). Ale to by asi nebyl ten hlavní problém (i když Cerův myší hlásek si na ten nejvýraznější bez pochyby zadělává); tím je absence nekončící vlny nápadů, která komplexnost příběhu knihy vymršťuje do absurdně bizarních rovin (to je pochvala). Tahle filmová verze je zajímavá pouze tím, jak je učebnicově definovaná hollywoodskými škatulkami, ale přesto se z nich snaží vehementě vyvlíknout. Z čehož ve finále vyplývá, že příběh je jednoduchý, postavy se chovají nelogicky, jednotlivé události prostě tak nějak plynou, Cera tak prostě nějak existuje v dílčích scénach a celé to viditelně nikam nespěje.

Nezávislý kabátek, do kterého je film navlečen, navíc neslouží vůbec ničemu a bohužel podtrhuje viditelnou bezradnost s látkou, u které vlastně není vůbec jisté, jestli by se dala pořádně zadaptovat a přitom nezestručnit. Vzít pár klčových okamžiků, najmout jako otce Stevea Buscemiho a nechat ho dělat legrační obličeje, ještě není výhra v loteruu, přestože takhle si zárodek stoprocentně nezávislého filmu představuji v první řadě.

Kniha je živou látkou plnou překvapení. Film je nepřesvědčivě uzívanou nudou, která se ani nesnaží zastírat, že nemá žádné vysoké ambice. Protože se tyhle věty nejsou podobné, filmové eskapády Nicka Twispa zřejmě nejsou dobře zadaptovány a nemusíte se jimi vůbec zabývat. A pokud jste knihu nečetli, můžete se o dům dál přesunout s ještě větším klidem.

P.S. Čtyři hvezdičky za Buscemiho a hipíka Longa, kterému se jednu část filmu podařilo přesunout do nevídaných drogově-esoterických rovin, spadajících do požitkařské škatulky guilty pleasure.