Dvakrát za jeden den. Nejdřív Bajkeři a o pár hodin později Milada. Dva klenoty z tuzemské brakové pokladničky. Mám já tohle zapotřebí? Proč mi to čeští tvůrci dělají? A co je ještě horší, proč to dělají divákům? Zatímco nepovedení Bajkeři nikomu den nezprotiví, pokažený příběh o skutečně velmi důležité a bez přehánění hrdinné postavě našich nedávných dějin už ano. Za takovéhle ztvárnění odvážného životní boje na několika frontách by skutečná Milada Horáková zřejmě ráda nebyla. Do toho se však nepouštějme a zůstaňme u toho, že aktuálně nejsem rád hlavně já. A to stačí.

Asi není moc lidí, kteří by o téhle ženě aspoň základní fakta neslyšeli. Takže jen telegraficky: Milada Horáková se smutně zapsala do našich dějin tím, že se stala obětí vykonstruovaného procesu ze strany komunistických pohlavárů. To vše poté, co od 30. let byla aktivní v politice, bojovala za práva žen, věznilo ji gestapo. Možná i z úcty vůči její památce nebyl tak fascinující příběh dosud zfilmován. Debutující David Mrnka se tohoto úkolu nezalekl, i když nejspíš měl.

Vedle režie se podílel i na scénáři a produkci. Nejspíš právě nedostatek kritického pohledu od jiných očí pak způsobil, že výsledná Milada za moc nestojí. Na vině je hlavně scénář, který sice většinu důležitých životních událostí hlavní hrdinky ukáže, ovšem bez jakéhokoli přesahu, návaznosti a filmařského citu. Sledujeme proto nezáživné epizody z jejího života, poslepované dohromady strašlivě bídně – o kontinuitě scén, respektující práci s emocemi a vypointovaností, nelze vůbec mluvit. Každá smysluplná scéna je následována zbytečným příběhovým odběhnutím do míst, která nás vůbec nezajímají.  Ústřední motiv silné ženy, která musí čelit předsudkům i neustálému strachu o rodinu, je tak konstantně a velmi otravně rozmělňován.

Už první záběr filmu na Václava Havla vzbudí rozpaky, protože snaha o rámcovou linku s dcerou Horákové je poněkud zbytečná. Během první půlhodiny pak ještě telegraficky prosvištíme závěr 30. let i konec druhé světové války a nutno upozornit, že bez znalosti historie leccos nepochytíte. Snímek se snaží obsáhnout všechno, což v důsledku vede k nevyváženému mišmaši a nudě. Po předem prohraném boji s komunistickou mašinérií strávíme závěrečnou třicetiminutovku v soudní síni a na popravišti. V těchto chvílích snímek působí nejsilněji, ovšem filmaři na tom mají pramalou zásluhu. Dopisy, výpovědi před soudem i poslední slova Horákové, to vše jsou neskutečně silné materiály, které vlastně stačí na kameru odříkat, a máte hotovo. O to větší škoda, že nebylo přidáno nic víc.

Milada nevypadá vyloženě děsivě, vizuálně připomíná loňského (a úspěšného) Masaryka. Dobová stylizace neurazí, větší problémy budete mít se zvukovou složkou. V kinech můžete narazit na dvě verze – anglickou, jak byl film původně natáčen, a česky dabovanou. Naštěstí jsem viděl tu anglickou, protože jestli je dabing v té české obdobně tragický jako v nedávném traileru, nemůže být v možnostech člověka s trochou sebeúcty, aby to dokoukal. Anglická verze tak děsivě nepůsobí, přesto je však záměrný český akcent poněkud bizarní; prý se však jednalo o umělecký záměr, aby bylo stále jasné, že jsme v Československu. I když se mluví anglicky. Aha, tak to potom jo.

Izraelská herečka Ayelet Zurer v hlavní roli nepůsobí špatně, ovšem zřetelně jí chybí lepší herecké vedení. Pokud se těšíte na Aňu Geislerovou, tak vězte, že se jí v roli nechvalně známé Ludmily Brožové-Polednové dočkáte tak pět minut. A vyloženě nepochopitelně pak působí obsazení Vici Kerekes i Hany Vagnerové, které díky shodným účesům vypadají téměř totožně, přestože samozřejmě hrají zcela různé postavy. Pokud je divák nemá pečlivě nakoukané, nejspíš bude chvíli tápat. Ale to je přeci jen ještě ten nejmenší problém Milady. Ze silného tématu se nepovedlo vytřískat nic víc než podprůměrný a nezáživný biopic. „Přeji vám to…“