Dvojice stárnoucích manželů si užívá pokojného stáří. Ale jen do chvíle, než žena utrpí mozkovou mrtvici. Stává se nemohoucí a postupně přichází o důstojnost, zatímco její láskyplný manžel o nervy… Na první pohled se zdá, že se Haneke pustil do další trýznivé etudy o pasivně agresivních démonech, kteří zurčí ve zdánlivě spořádaných lidech. Možná to měl skutečně v úmyslu, těžko říct, výsledek tomu zdaleka neodpovídá. Na tak složitá témata jakými jsou stáří, smrt, těžká nemoc a nerozdělitelnost manželského pouta je ovšem potřeba velice citlivého a schopného tvůrce – kterým Haneke samozřejmě je. Jen si nejspíše vybral zrovna slabší chvilku.

Přehrajte si trailer Největší slabinou je na Hanekeho nezvyklá doslovnost. Jako by se chtěl zavděčit všem svým odpůrcům, kterým na jeho filmech vadí určitá míra nedořečenosti, která nutí si mnohé věci domýšlet a z předkládaných artefaktů postupně rekonstruovat celkový obraz. Bílá stuha, Funny Games nebo Utajený vám v mysli rezonovaly ještě dlouho po zhlédnutí, právě proto, že jste si časem uvědomovali a vzpomínali na nové a nové věci, které vás nutily se nad filmy znovu zamýšlet. Láska vám naproti tomu naservíruje všechno jako na stříbrném podnose a ještě vám to vmete do tváře. Oč by byl film lepší (a kratší), kdyby Haneke divákům nic neusnadňoval a nenutil své hrdiny každou chvíli hovořit o jejich pocitech a motivech konání (v tomto ohledu hraje prim zbytečná postava dcery). Co je obzvláště tristní, Haneke se nevyhne začátečnickým scenáristickým berličkám, jako například snová sekvence s dusícím se manželem, aby se rozsvítila žárovička nad hlavou každému nedovtipovi.

Za problematické považuji i samotné vyznění snímku. Haneke pravděpodobně zamýšlel zpodobnit manželův finální akt jako výraz roztrpčení typického starého měšťáka ze ztráty jistot a určitého manželského stereotypu, jenž mu vyhovoval, a jehož se musel kvůli manželčině nemoci vzdát. To by ostatně zapadalo do Hanekeho tradiční kritiky současné vyšší střední třídy, která zapomněla na základní lidské hodnoty, jakými jsou solidarita, altruismus a soucit. Tedy vlastnosti, které jsou neodmyslitelně spjaty s oním takřka vyprázdněným slovem Láska. Zapomněl to však říct Jean-Louis Trintigntovi, který onu péči a porozumění nehraje a nejedná z potřeby společenských konvencí. Vše, co dělá, činí z přesvědčení, nikoliv z donucení. Nebýt oněch zpovědí a jedné facky (obojí velice nepřesvědčivé vzhledem k jeho postavě), není nic, co by jeho konečné rozhodnutí zdůvodňovalo.

Pachuť promarněné šance bohužel zůstává.Mnohým samozřejmě výše zmíněné výtky nebudou bránit v nadšeném potlesku, respektive budou právě proto Lásku glorifikovat. Pět oscarových nominací je toho jasným důkazem. Po formální stránce se jedná o výtečně zrealizovaný snímek, nic jiného se ani čekat nedá. Nehybná kamera a úsporné kompozice, skrze něž na diváka dopadá interiérový chlad. Výkony Trintignanta a Rivaové jsou dokonale minimalistické a přesné, jak se na herecké doyeny sluší. Přes veškeré klady zde však zůstává pachuť promarněné šance a stesk nad tím, že i tak výtečný tvůrce jako Haneke narazil na své limity.