Lady Bird je film tak nenápadný, že zatímco se budou prát fanoušci Tří billboardů a Tváře vody, odnese si film Grety Gerwig hlavního Oscara, jako by se nechumelilo. S touhle možností rozhodně nepočítá málo lidí, stejně jako s tím, že tu existuje šance na plešouna za režii (teprve druhého pro režisérku). Jiní jsou si jistí, že Lady Bird vyhraje scénář. Varianta, že si odnese ty nejprestižnější sošky, je nakonec stejně pravděpodobná, jako že si neodnese vůbec nic.

A okolo čeho se ten tichý humbuk rozprostírá? Jde vlastně o jednoduchý coming of age film o vztahu dívky (Saoirse Ronan) a její matky (Laurie Metcalf). Obě jsou svéhlavé, obě jsou přesvědčené o svém pohledu na svět, obě porůznu rebelují jedna proti druhé, přesto se navzájem mají rády. Jde o vztah vyhrocený na úrovni, na jaké jsou vyhrocené v každé rodině – ani o kus víc, ani o kus méně. Atmosféra je mírně retro, protože se film vrací do roku 2002, ale netlačí s tím na pilu (žádný dobový jukebox) – Gerwigová chtěla mít děj umístěný v době vlastního dospívání, aby si byla jistá nuancemi mluvy a chování náctiletých. A právě na téhle civilnosti si scénář a snímek zakládají.

Lady Bird: FOTOGALERIE

Proto ty nejsilnější výtky musí směřovat k tomu, když najednou někdo mluví příliš jako kniha. Nedávno jsem tu u posledního klenotu Filipa Renče řešil situaci, kdy filmař dělá své postavy záměrně co nejhloupější, aby se nad ně diváci mohli povýšit a mít potěchu z toho, že rozumí světu lépe než ony. Lady Bird představuje opačný extrém, jejž často vykazují díla autorů, kteří ke svým postavám cítí zvláštní, až osobní pouto (tím spíš, když využívají autobiografické prvky) – tyhle postavy jsou až moc chytré, nebo spíš sebeuvědomělé.

Tím nemyslím přímo nepřesvědčivou nadgenialitu většiny filmových pojetí Sherlocka Holmese, ale určitou tendenci psychologicky rozebírat sebe sama na úrovni, kdy nad charaktery až moc cítíme přítomnost scenáristy. Takové to: „Cítím X a Y, ale vím, že to cítím jen proto, že ve skutečnosti cítím Z a chci v tobě podvědomě vyvolat Ž, protože chci, aby sis myslel, že cítím Ž2, i když pravda je taková, že v tobě chci vyvolat Ž3, abeceda už mi nestačí, ale to nevadí,“ což je vše nahlas explicitně vysloveno. Ne že by (zvlášť pro rozervané puberťáky) bylo úplně mimo se takhle rochnit ve svém přebujelém individualizmu, ale je trochu problém, když to dělají všechny postavy ve filmu pořád. Podle výsledného hodnocení víte, že nejde o něco, co by Lady Bird rozbilo na kusy – ale občas jsem si říkal, že i Freud by hrdiny poprosil, aby v té své psychoanalýze trochu polevili.

Další zastávka: Hlavní hrdinka mi byla nepokrytě nesympatická. Ale nepodezírám tvůrce z toho, že by šlo o omyl. Ta holka si nechá říkat Lady Bird a uráží se, když to lidi nedělají! Ale na její naivní aroganci je cosi pochopitelného a opravdového. Mnozí recenzenti považují Lady Bird přímo za věrného zástupce milleniálů, což už ale považuju za problematické, protože film nijak nereflektuje fenomén sociálních sítí (odehrává se před Facebookem, před smartphony i před Youtube). Tahle představa samotářské, do sebe zahleděné dívky, jejíž svědomí se v jednu chvíli vznáší u stropu a za deset minut na se válí dně, už je sama o sobě archaická a romantická tak, jak ji zde vidíme.

Platnost má ve své nadčasovosti, ale vztahovat ji konkrétně k současnosti – to bych nedělal. Dneska by Lady Bird měla svůj Instagram, Twitter a hashtagovala by #metoo. Přičemž nic z toho není špatně, ale je to zkrátka jinak, než tomu bylo v roce 2002. Na určující film o aktuální generaci stále čekáme. A možná ještě dlouho čekat budeme, protože trendy a vzorce chování už se mění tak rychle, že když filmař doroste do věku, kdy zvládne natočit relevantní film, je teenagerům vzdálený natolik, že už jim příliš nerozumí.

Přehrajte si trailer Velmi chválený je na Lady Bird její nenápadný feminismus. Tím není míněno nějaké skandování hesel, ale zkrátka vystavení filmu tak, že ženské postavy nejsou podmiňovány tradičním (mužským) příběhovým vzorcům, ale ani se jim aktivně nevzpírají – stojí zkrátka samy o sobě. Což není tak snadné a samozřejmé, jak se možná zdá. V historii kinematografie, v hollywoodském mainstreamu obzvlášť, se vyvinulo vyprávění situované kolem individualistických mužských postav a v důsledku kulturního tlaku je pak tato optika vnímaná napříč spektrem jako neutrální. Už jen samotný fakt, že v Lady Bird chybí silná mužská hetero postava, hodně komplikuje možnost odvyprávět ten film tak, aby ho publikum přijalo. Lidem zkrátka ten film často připadá „divný“ a jako by v něm „něco chybělo“. Greta Gerwig se s tím přesto vypořádala obstojně.

Nechci přímo vynášet Lady Bird do nebe, osobně nejsem její fanoušek – nejsem úplně hrr do podobně civilních dramedií, kde se pár lidí chvíli hádá, ale nakonec zjistí, že se mají vlastně rádi. Musí jít o hodně velkou pecku, aby mě to udolalo, a Lady Bird přímo pecka není. Ale nechci tu nutně exponovat svojí osobní preferenci. Lady Bird je totiž film důležitý právě tím, jak je úplně normální, jak je neokázalý a jak dokáže být jednoduše opravdový i ve chvíli, kdy se mu nenápadně daří jít vlastní cestou.