Když scenárista a producent Akiva Goldsman naposledy spolupracoval s Willem Smithem, psal se rok 2004. Od té doby uteklo hodně vody a oba se ponořili do dalších projektů, nicméně vize akčního Smithe jako vyhlazovače čehokoliv v jakémkoliv prostředí přetrvala. Přijde-li echo, že Francis Lawrence natáčí film, kde Will Smith drží velkou zbraň, prostě to musí být akční velkofilm, no ne? A producentům se to falešné povědomí zjevně líbí, když v trailerech nepodávají žádné argumenty proti.

Ve všeobecných kontextech a blockbusterové auře o to více Legenda překvapí jako film, který není velkofilm, ba co víc – v jádru je malý, malinký a navíc zcela prostý ve svém jednoduchém sdělení. Mnoho z vás zřejmě rozlítí, že není ani příliš akční, ale tak už se věci prostě mají. Kolikrát si po trailerech steskneme, že už všechno víme a žádné překvapení nás zřejmě nečeká – tak to tu jednou máme a nebudeme kvůli tomu bručet. Směle tedy do toho:

Legenda je… především velmi komorní a v podstatě až příliš osobní na to, aby se z ní dala vykřesat masová plakátová tutovka (druhá věc je síla hollywoodského marketingu, kterému se to přesto povedlo ;). V mnoha ohledech připomíná Potomky lidí s tím rozdílem, že Will Smith má o něco větší komerční potenciál než Clive Owen (pokud budeme hovořit v číslech, tak zhruba 7-8krát v rámci prvního víkendu) a tudíž se nedočká tak mrzké návštěvnosti a tak smutného nepochopení. Vize budoucnosti v podání Francise Lawrence rozhodně není tak komplexní jako ta v oku Alfonse Cuaróna, ale i těch pár záběrů na vylidněný New York stačí, abyste se se Smithem ponořili do hutné post-apokalypitcké deprese, z níž čiší uvěřitelnost i strach. A navíc – tam kde Lawrence teoreticky selhává „venku“, vynahrazuje si to řáděním v interiérech. Setkání s Willem Smithem ještě nikdy nebylo tak osobní jako ve tmě zpoza hledáčku zbraně a úzkého kuželu světla baterky.

Lawrence umně načrtává tíživou atmosféru a začíná vyprávět příběh. Příběh o muži, který může vše, ale vnitřně je vyprahlý jako kubík Sahary zavřený v rakvi na soláriu. Povídá si se svým psem, povídá si s figurínami v obchodě – pokud to zestručníme, ze tří let samoty mu trochu hrabe. A pak se něco stane a je konec. Přesah je nuzný a pokud ve vás nedozraje do druhého dne, už se tak nestane. Působivý nadžánrový konflikt se většinou odehrává mimo záběry a shrne ho jen pár slov o legendě, která přežije navěky věků. Pocit z jejího růstu v průběhu celého filmu se sice dostavuje uspokojivě, ale zjevivší se dilema v posledním dějství je natolik zásadní, že nemůže být přijato okamžitě a s jistotou. Je potřeba se s ním vnitřně (ne)srovnat, což je úkol až pro minuty v závěrečných titulcích (popř. dlouho po nich).

Pokud však odhlédneme od „vyšších poselství“, lze si cosi o filmu říci na rovinu: jak moc je Akiva Goldsman dobrým producentem, tak moc je mizerným scenáristou. Velkolepě nafouknutá premisa se pouze stále dokola drolí do těch samých audiovizuálních fragmentů, kde Smith dnes a denně vyráží do ulic (přestože víc času paradoxně stráví v interiérech), aby udělal něco, co ve výsledku nemá valný smysl. Expozice mohla být rozhodně hlubší (hrdina může dělat COKOLIV, proč toho lépe nevyužít?), pár scén svou prázdnotou až přespříliš připomíná třetího Resident Evila (ve smyslu toho, jak efektně jsou natočeny, ale o ničem nevypovídají). Sečteno podtrženo: Will Smith hodinu a čtyřicet dokola opakuje etudu na své ztrhané obličeje a lásku k rodině a vy víte, že bez něj by ten film šel do pekel. Naštěstí tu je a dokáže hrdě obstát ve všech fyzických i psychických zkouškách, které mu scénář o pár větách nabízí a ono vyšší poselství, které se do filmu vetkne, ustojí s bravurou.

Spoustu už se toho namluvilo o vizuálních tricích, tak i tohle pojďme finálně rozlousknout: ano, triky jsou na první pohled špatné. Je to tak očividné, že to nemůže být v tak drahém filmu pravda a proto se nabízí vysvětlení, že to Lawrence udělal schválně a mělo to nějak sloužit filmu. Netroufám si nořit se do hlubších analýz nebo snad nějakých podobenství, mám nicméně ten dojem, že právě triky dotáhly ono totální odosobnění a averzi mezi Nevillem a monstry do vítězného cíle. Tam, kde mohly být dokonale nalíčené kreatury (=kompars) daleko v evolučním vývoji, stojí jen bezejmenný soubor (hodně naštvaných pixelů), který s nějakou evolucí teprve začíná. Umí jenom běhat a řídí se „žracím instinktem“. Je opravdu třeba vkládat do něčeho takového nadměrné úsilí? Navíc se mi zdá, že arkádovitost postav obecně zdůrazňuje náboj akčních scén. Ano, by měla přijít obligátní věta o chybějícím ovladači, ale protože akčních scén zase až tolik není, nemá cenu se tím zaobírat a můžeme směle přejít k resumé.

Will Smith je asi jediný herec současné doby, který zvládá charakterní i akční úlohy, popř. je lepí dohromady do role jedné. Já, Legenda stojí i padá na jeho herectví a všechno ostatní v podstatě nehraje roli. Může vás naštvat konec, můžete se rozlítit nad triky – ale pokud si aspoň chvíli prožijete s ním, v podstatě to stálo za to. A to jsem opravdu ještě nezdůraznil, že to celé vypadá božsky a pokud bych se někdy ocitl v opuštěném New Yorku, chtěl bych, aby vypadal jako tahle čistá oáza klidu a hezkých barev.

P.S. A ještě jednou – pro čtenáře posledních odstavců. Není to akční film a už vůbec ne akční velkofilm. Přesto na to jděte, protože tohle je film, kterému plátno opravdu sluší.