První Hotel Transylvánie ukázal, že v kinech může slavit úspěch i animák, který evidentně kope vizuálně druhou ligu, ale umí nabídnout zajímavé a neokoukané hrdiny, svérázný humor a rychlé tempo. Teď je tu dvojka. A je přesně taková, jaká by měla být.

Hotel Transylvánie 2Fotogalerie

 

Tvůrci se drží klasického sequelového pravidla nacpat do druhého filmu všeho víc. Takže je tu víc postav, víc akce, víc humoru a víc divočiny. Už jednička šlapala celkem dobře bez ohledu na to, že primitivnější příběh byste asi jen těžko vymysleli. Drákula už se však smířil s tím, že si jeho dcera vzala člověka, a teď si užívá toho, že je děda. Jen ho trochu štve, že jeho vnuk Dennis (překřtil si ho na Dennisoviče) asi nebude upír, ale člověk. A tak odlifruje dceru i zeťáka a začne učit prcka strašit. No a to trvá asi hodinu, pak přijde zvrat s militantním upířím pradědou a pak to skončí.

 

Takže ani teď nedostáváme nic víc než jen animovanou blbinu. Ale takovou, která si je své jednoduchosti vědoma a ani se nepokouší být inteligentní a silná v emocích jako V hlavě nebo vizuálně kulervoucí jako Jak vycvičit draka. Tohle je pořád groteska. Strašidla jsou pořád spíš srandovní než děsivá a režisér Genndy Tartakovsky se tu občas při akčních scénách evidentně vyblbnul, ať už v nich vypouští ze řetězu armádu mrňavých vlkodlaků nebo blbne s oživlým želé.

 

Děj se vyvíjí přesně tak, jak čekáte a pochopitelně skončí tím, že záporáci dostanou po tlamě a zbytek se zase začne mít o něco víc rád. Ale ono to vlastně moc nevadí. To tempo je i u druhého Hotelu Transylvánie vyloženě vražedné, fórů je tolik, že ani moc nevadí, že jsou sandlerovsky pitomoučké a třetina z nich míří trošku mimo, a celé to rychle uteče. Tenhle animák, stejně jako první díl, neměl žádné velké ambice, jen chtěl pobavit děti a pokud možno moc netrápit rodiče. A to se mu povedlo. V podstatě je to stejné jako jednička. Rychlé, svižné, celkem vtipné a celkem zábavné. Žádný výraznější dojem film nezanechá a snad ani nechce. Na druhou stranu ono vlastně není úplně špatné pustit sobě a prckům čas od času něco, co má být jen a pouze zábavné. A nakonec i docela je.