Mít k dispozici Michaela Fassbendera, ale zavřít mu na 80 % stopáže hlavu do velké neprůhledné papírový koule, chce mít odvahu. Tak se zmíněná šílenost alespoň jeví na první pohled. Těžko ale říct, jestli to byla právě „odvaha“, co pohánělo Lennyho Abrahamsona k zpodobnění života muzikanta Chrise Sieveye, protože jinak bychom jí ve Frankovi hledali marně. Takže šlo spíš o příležitost.

Frank: FOTOGALERIE

Jde o typické indie se vším všudy, až je poměrně zvláštní, že nejde o americký film, ale britský. Bizarní postavičky hláškují o sto šest, všichni jsou sympatičtí magoři a každý má nějakou tu neurózu. Nesmí chybět ani náznak tvrdé reality, ale opravdu jen náznak, aby to někoho nevyděsilo. Krom Fassbendera exhibují ještě Maggie Gyllenhaal a Domhnall Gleeson, oba opět sympaťáci, takže potud v normě.

Po prvotním zaujetí bizarním námětem začne příběh plynout, vyjukaný amatér se přidává k „hardcore indie“ kapele, jejíž frontman nikdy nesundavá umělou hlavu, podléhá pocitu slávy a snaží se s sebou stáhnout i kolegy... A najednou si uvědomíme, že vše, co sledujeme, je velmi rutinní a předvídatelně unylé. Z filmu čiší paradoxně vůči všemu tomu zlehčování i podivný chlad a odstup, nejspíš proto, že jsou vztahy mezi postavami založeny na až moc okatých zkratkách, takže není snadné jim uvěřit.

Přehrajte si trailer Na film o magorech neschopných zapadnout do společnosti navíc vše zůstává až trestuhodně bepečné a nekonfliktní, i když se dějí poměrně tvrdé věci. A konec je zcela nedostačující, když místo nějaké katarze najednou začne Fassbender zpívat „I love you all“, což nedává žádný smysl, protože vůbec nevím, proč by měl mít najednou rád všechny ani jak to vyplývá z toho, co jsme celou dobu sledovali. Ale jde o chytlavou melodii, což o to.

Tak asi uvažovali tvůrci, kteří především vsadili na onu „chytlavost“ indie příběhu. A bohužel značnou vtíravost a podlézavost. Z každé scény přesně víme, čím a jak se nám má líbit, co je na ní sympatické, ale máloco tu slouží nějaké výpovědní hodnotě. Do jisté míry to funguje na dobu nezbytně nutnou, ale dojem se pár dní po zhlédnutí rozplyne jako pára nad hrncem a zbude tu jen vzpomínka na Fassbendera v papírové hlavě, na což se ovšem stačí podívat na plakát.