Zběsilé remakeování pokračuje. V současnosti velice oblíbený studiový styl „zrychlit, zatraktivnit a poslat znovu na trh“ si vybírá oběti nalevo i napravo a konec je stále v nedohlednu. Nejnovější obětí tohoto trendu se stala Sláva Alana Parkera, která v roce 1980 názorně předvedla, že filmy o teenagerech, bojujících s nejasnou budoucností, nemusí být jen tupé přehlídky záškoláctví, konzumace alkoholu a balení příslušníků opačného pohlaví. Sedm studentů newyorské Střední školy muzických umění se pod Parkerovým dohledem mnohdy těžce vyrovnávalo s náročnými podmínkami tamního čtyřletého studia, a na cestě za vytouženou prací v uměleckém byznyse je potkávaly vzácné chvíle radosti a hlavně temná období po ztrátě iluzí a nevinnosti. Co byste řekli, že se z takového námětu vyklube v roce 2009 v režii debutujícího tanečního choreografa?

Odpověď (trochu podle očekávání) zní: precizně nasnímaná přehlídka tanečních a pěveckých výstupů, jíž chybí hlubší a zajímavější příběhové podloží. Namísto toho v ní najdete jen vícero dějových linek dvojího typu. Buď se objeví rodiče, kteří se snaží řídit osudy svých ratolestí, nebo se někdo spálí při prvním pokusu o získání práce v oboru. Jiné překážky si nová generace nadaných děcek příliš neužije (čest snad dvěma výjimkám), což je základní problém „naší“ Slávy. V moderním, konejšivějším duchu tu totiž bere za své většina krutých a bolestivých nástrah, jež by měl přemýšlivý film o formování uměleckého talentu nabídnout. Že by strach z toho, aby se omladina nezačala děsit budoucnosti?

Začínáme ale u toho, že zas někdo neslyšel poučku "méně je někdy více". S nepochopitelným navýšením počtu hrdinů filmu na rovných deset (už těch 7 bylo moc) jde ruku v ruce jejich přehnané zpřístupnění dnešnímu divákovi. Všichni tedy musejí mít kukuč vhodný na obálku Top dívky a vůbec být celkem cool, což bere ze hry důležitý prvek „nemám peníze, nejsem moc hezká a pokud nebudu něco umět, nezbývá mi než se dobře vdát“. Na problémy s nezapadnutím do kolektivu (a tím zesílenou touhu uspět jinde) můžete rovnou zapomenout a stejně důležité třídní rozdíly také rychle putují kamsi do pozadí. V celém filmu běží jen o to, že dosáhnout svého snu není zas tak náročné, jen by vám nesmělo okolí pořád házet klacky pod nohy.

Sláva tak dělá přesně to, co by neměla, a jde člověku naproti jak nejlépe může. Popisuje osudy pohledných mladých lidí, kterým není problém fandit, nikdo toho však nevyužije k tomu, aby před ně postavil skutečný problém a donutil je sáhnout si při jeho řešení až na dno. Žádný úspěch se nezdá být vykoupený tvrdou dřinou, o které učitelé tak rádi mluví, a žádný pád nikoho nepoznamená na dobro. Ztrácí se tím základní poselství filmu, podle kterého nesmíte nikdy usnout na vavřínech, protože zadarmo už jste dostali svůj dar od boha. A i tak vás osud může pěkně vypéct. Prostě soustavná hra o všechno, odměňující jen hrstku vyvolených. Ta v remaku zoufale chybí a bude to náročnější diváky (a znalce originálu) trápit, na druhou stranu má ale Sláva splněno co se týče technické a hudební stránky. Jak se dalo uhodnout už po trailerech, kdo půjde na bezduchý soubor hip-hopových songů, má vyhráno.

Režijní angažování Kevina Tancharoena dává smysl pokaždé, když se přestane mluvit a předvádí se talent hereckého ansáblu. Každý tu vyniká v něčem jiném, ať už je to hra na klavír nebo parodování De Nira, a z nikoho nemáte pocit, že se sem dostal omylem. Největší divácký požitek tak pramení z každého momentu, kdy se ukáže být nová verze starého hitu v pohodě poslouchatelnou, nebo na plac vyběhnou krasavice ve cvičkách a začnou sebou házet do všech směrů. Tancharoen totiž naštěstí nepatří k videoklipařským cvokům, kteří to na vás zkouší s pěti střihy za vteřinu, nýbrž se snaží, aby do každého čísla naskládal co nejvíc táhlých záběrů a oslnil jejich kompozicí.

Díky tomu můžete obdivovat jak přemety chlapců s kapucemi, tak procítěná baletní čísla... a alespoň v jednom ohledu se tedy podařilo dostat do filmu jistou nadčasovost. To, že v ostatních ohledech Fame spíš selhává, je daň za tuhle hru na jistotu. Nikdo zkrátka neměl odvahu k projektu přizvat pořádnou režisérskou osobnost, která by mu vtiskla jedinečný výraz a dovedla si přizpůsobit a znovu prodat všechno, o čem by film tak rád vyprávěl. V tomhle směru je remake Slávy propálenou šancí. Jestli nejste nutně na povrchní zábavu, určitě radím shánět originál.