Doby, kdy si to Michelle Pfeiffer vyříkávala s odpadlíky ze střední školy a snažila se je dle svých nejlepších úmyslů postavit do latě, jsou už jedenáct let za námi. Nebezpečné myšlenky byly na svou dobu originální a tvůrcům nedělalo problém vydestilovat z tématu zkažených středoškoláků první poslední. Antonio Banderas aka Pierre Dulaine je na tom v dnešní době o dost hůř. Z jeho svěřenců byste si mohli vystřihovat šablony pro zkaženou mládež a věšet jim na bedra první problémy, které vás tak asi napadnou. Podobných filmů už je totiž moc a všechny končí stejně. A ať už se převýchova koná pomocí ragbyového míče, basketbalových dresů či ladných tanečních pohybů, poučení vždycky zní: Děti, najděte si zábavu a nebudete střílet lidi na ulicích.

Tančím, abych žil, je na tom úplně stejně. Parta „nigga“ spratků ujíždějících na všem, co zavání hip-hopem a r’n’b, chodí do jakési školní družiny, kde zlobí a dělá si co chce. Studijní výsledky odpovídají spíše tomu, že by měli sedět doma a poctivě šrotit, ale… znáte to. V tuhle chvíli přichází na scénu Pierre, aby je zasvětil do tajů klasických tanců jako salsa či tango. Dělá to dobrovolně a bez podpory zbytku učitelského sboru, který v něm vidí jen bláznivého Dona Quijota. A žáci jsou na tom podobně. Nicméně, Pierre je chlapík průbojný a nakonec je do své záliby dotlačí… do té míry, že je to začne samotné bavit a začnou přemýšlet, jak zavedené koncepty ozvláštnit.

Scénář je stým průklepákem po kdysi originální středoškolské šabloně, ale víceméně úspěšně recykluje všechno, co se od něj čeká: Nastínění jednoduché premisy, počáteční odpor, postupné tání ledovců, konečnou soutěž i poučení, že drogy jsou špatné a tancování je dobré. Všechno jako byste už stokrát viděli a taky že jo – jen z poslední doby se přímo nabízí srovnání s patáliemi Kouče Cartera či neonovými Světly páteční noci. Všechna klišé, všechny berličky, všechny dialogy jsou jako vytištěné z filmové encyklopedie a záleží jen na vás, kolik toho máte nakoukáno a zda budete po té době ochotni ještě všechny staré známé věci trpělivě vstřebávat. Vzhledem k tomu, že Tančím, abych žil je film relativně dlouhý, je to zkouška ohněm opravdu velká, ale ustát se to dá bez větších šrámů.

Protože. Pokud Tančím, abych žil, nemá napumpován adrenalin na papíře, audiovizuálně si hodně vynahrazuje. Na režisérské stoličce sedí velezručná videoklipařka z MTV, Liz Friedlander (točí mj. pro Blink 182 a Simple Plan) a na filmu se to odráží měrou vrchovatou – obsáhlé kamerové jízdy, filtry, zpomalovačky, to všechno se do zamotaného klubka tanečních stylů hodí o to více, kolik moderních variací se na ně během filmu vymýšlí. Žrádlo. Pokud se nad tím zpětně zamyslím, už dlouho jsem si tak nepřál, aby se nějaký film zase přepnul do svých „hudebních vložek“, které jsem odjakživa bral jako nutné výplňové zlo skulin rozjetého příběhu.

Co se týče mladých nadějných herců, jsou spíše mladí než nadějní. Klasické složení tlustý černoch, co neumí tancovat / malý uřvaný černoch, co to má děsivě na háku / nesmělá tichá černoška, z níž se vyklube náramně šikovná dívka a další příspěvky do modelových vystřihovánek amerických teenagerů, fungují jenom proto, že už jsou léty prověřené, nikoliv proto, že by jim herci vtiskli nějak výrazně originální tvář. Vedle Banderase se tu žádný další talent nevyskytuje, ale aspoň všichni umí vážně dobře tancovat, což ve výsledku oceníte mnohem víc než to, jak smutně se dokážou tvářit na kameru a o kolika mrtvých příbuzných a nešťastných láskách se rozpovídají.

Tančím, abych žil, je absolutně nezávadná výplňovka se všemi pro a proti, které od jejich žánrových bratří znáte. Už od začátku víte, jakou hru hrajete, ve které minutě na vás čeká které trauma a jak to celé dopadne. Svým způsobem mi tahle předvídatelná šablona i docela vyhovovala a ony napumpované taneční kreace navíc beru jako slušnou protihodnotu její lineárnosti. Ale nebýt tam, dopadl by slavný Antonio se svým novým filmem mnohem hůř. Mnohem.