Cesta

U Dimension Films si s Cestou moc neví rady. Několikrát odkládaná premiéra (ve výsledku skoro o rok) prozrazuje jejich tápání. Promítá se i do trailerové kampaně, jejíž druhá a dost možná rozhodující kapitola se píše právě teď, měsíc před regulérním nasazením do amerických kin. Cesta je v danou chvíli vybavena výtečnými ohlasy, zálibně pomlaskávající recenzenti se jí snaží zamést stezku k úspěchu takovým způsobem, že každá negativní recenze vzbudí vlnu nevole (svého času byla slušná kauza z toho, že ve Variety film sestřelili… jak se opovážili!), Hillcoatův snímek navíc kritici vybavili visačkou „jedné z nejvěrnějších literárních adaptací vůbec“. U knihy oceněné Pulitzerovou cenou se taková nálepka může bohatě zhodnotit. Naopak trailery špekulují a zavádějí diváky falešným směrem. První se tvářil jako monumentální postapokalyptická podívaná, šperkovaná digitálními efekty. Druhý tohle lákání smázne v pár sekundách a chvályhodně se zavrtá do neředěné deprese, slibně skryté pod zpocené vlasy i zoufale vytřeštěné oči. Viggo Mortensen si sice hodně povídá sám pro sebe (snad film nebude až příliš literární) a vykládá o ganzích, mrtvých lidech a všelijakých různých patáliích, číhajících za bukem, na to nejhorší ale neupozorní. Studio ví, že má v ruce dobrý film, a tak se jej pokouší prodat jako klasickou oscarovku – a do druhé půle vpouští patetickou hudbu, s vzletnými titulky typu „Mezi otcem a synem leží odvaha nikdy se nevzdat“, zpomalovačkami a heroickými výjevy, jak z té nejsladší hollywoodské bonboniéry o rodinném štěstí. Ani bych se nedivil, kdyby zpoza stromu vyběhl ještě Kevin Costner s americkou vlajkou a vyřvával něco o svobodě a velikosti národa. Tenhle lživý trailerový ústřel možná vynese dolary, dojmy z ukázky ale hodně necitlivě tlumí.

Dvojnásobná škoda, že trailer na Cestu zkonstruovali naprosto rutinně. Určitě by k němu sedla nějaká výraznější melodie, a ne jen tradiční bum – bum – bum nasekané pod akční koláž. Film bude mít evidentně výraznou atmosféru a jako takový si zasloužil i osobitou prezentaci, jenže dočkal se „jen“ kvalitního řemesla, které se drží na slabších čtyřech hlavně díky zobrazovanému materiálu. V tom nepochybně lze identifikovat Johna Hillcoata, tvůrce australské pecky The Proposition, jejíž hrdinové putovali po světě podobně nevábně zarostlí. Hillcoat dokáže neučesaný zevnějšek promítnout do intenzivního vyprávění, využít jej naplno ve vypjaté hře o všechno. Což by rozhodně mohl (a taky měl) být právě příklad adaptace novely Cormaca McCarthyho, která se na trhu uchytila hlavně po oscarovém haló okolo Coenovic Tahle země není pro starý. Ve filmové verzi zdá se uspějí herci, padne sem pochopitelně Viggo Mortensen, ale i umouněná Charlize Theron a klučina vedle nich. Co by naopak pasovalo do trochu jiného filmu, to je digitální patina, vznášející se nad každým rozlehlejším záběrem na zuboženou Zemi. Kdybyste ty trikové exhibice vytrhli z kontextu a zasadili do Dne poté nebo Dne, kdy se zastavila země, nijak zásadně byste je asi nenarušili. O to divnější je pak přechod do sporých kulis lesů a špinavých domů. Uvidíme, jak to k sobě půjde na plátně.