Blockbustery jsou fajn, řekne si asi spousta z vás a já budu jen vehementně přikyvovat. Tuny triků, miliónové herecké hvězdy, popř. obří roboti mlátící sebou o mrakodrapy. JE to fajn a prodává se to, ale cosi budeme nalhávat - je to jen efektní vata, která chutná sladce, aby se po chvíli vypařila, chvilkové pozlátko, které tvoří iluzi filmového uspokojení, protože dobře vypadá. To, co tvoří podstatu filmového vyprávění a může se zakořenit v diváckém srdci opravdu upřímně, nestojí ani zlomek toho, co do filmů v dnešní době proudí. Dobrý nápad, který probudí k životu vaše nejniternější emoce a dokáže vás oslovit jako člověk člověka.

Je takovým nepsaným axiomem, že evropské tvůrčí křídlo bývalo vždycky ohledně takových námětů o něco málo rozjímavější než to americké, kde přes hloupé blondýny a plytkou romantiku není vidět jiný úmysl než naplnit si prkenici. Je však překvapivé, že nezávislé osvěžení, o kterém dnes bude řeč, pochází z Rumunska, které nám během posledních let vpravdě příliš filmových trumfů nenabídlo. Když už to ale Mungiuovo dítko jednou dotáhlo do Cannes a stavilo se i ve Varech, bylo jen otázkou času, kdy se prokouše rovněž do širší distribuce (i když širší ve smyslu dvou tří kopií v artových kinech asi není tak úplně splněné přání).

A co je na tom všem tak ohromného, že byste na to měli jít? Těžko se popisuje ten stav, kdy sledujete mezní lidské okamžiky, které se sledují jen těžko, ale ve své podstatě vás ohromně zajímá, jak si s tím ten který člověk poradí. Člověk v rohu, který nemá jiné východisko a když zvážil všechny varianty, rozhodl se jít zakázanou cestou i za cenu ohrožení vlastního života. Abychom nemluvili v metaforách: Příběhu o dívce, která se rozhodne téměř po pěti měsících potratit v zemi, kde jsou potraty zakázané, nechybí nic ze syrovosti, kterou s sebou přináší jen samotná představa taková situace.

Domluva s doktorem-amatérem, půjčka od nejlepší kamarádky, rezervace hotelového pokoje na dva dny a oficiální historka pro rodiče. Provizorní plán, který se jeví jako to nejchytřejší, co pro sebe může člověk v danou chvíli udělat. A také se zdá, že všechno půjde podle plánu. Jenže všechno, co není zákonem povoleno, nese sebou řadu komplikací pro všechny zúčastněné a náhle kosmetické změny mohou mít fatální dopad i na jinak sebelépe vymyšlený plán. Tak jako ve správném divadelním dramatu, kde se těm nejhodnějším stávají ty nejhorší věci, dostávají naše dvě hrdinky „na držku“, přestože se jen snaží uskutečnit dohodnutý obchod.

Jen opakovaná autosugesce, že za tolik a tolik hodin bude všechno fajn, drží postavy při životě, zatímco prožívají absolutní peklo a divák s ní. Právě tehdy se začnou zúročovat ony nenápadné filmařské prostředky, jakými jsou digitální kamera a střihačské nůžky – resp. jejich absence. Celý film je střižen odhadem tak na třicet záběrů, z nich ty nejdelší mají klidně i kolem deseti minut a odehraje se během nich neskutečné množství dialogů. Věrnost prostředí a jednoduchý duševní průnik k postavám vlivem jakési domáckosti (Rumunsko osmdesátých let má přece jen cosi z Česka) rázem stírá jakékoliv bariéry a doostřuje vztah charakter-divák do absolutního maxima. Někdo se přeřekl? No a? V normálním životě se snad neimprovizuje (a nechodí na záchod)?

Pokud se pohybujete takřka v reálném čase, scénář přirozeně nabízí jen tu jednu situační rovinu, jasně vymezenou začátkem a koncem. Cokoli je mimo ní, je nepodstatné a jako by neexistovalo (rodinná večeře, přítel), cokoli je uvnitř, tepe jako o závod. Skoro by se chtělo říct, že 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny je takovým situačním stylistickým cvičením pro pár herců a jednu digitální kameru – jenže žádné takové cvičení by si nemohlo odnést hlavní cenu z Cannes. 4 měsíce si ji zaslouží. Pro svůj přirozený dialog, pro svou nahotu a upřímnost mluvit o ni. Pro tu ochotu koupat se v drsnosti, nepřikrášlenosti. Vyprávějí o realitě, která skutečně bolí i před plátnem a fantastickou antikoncepcí pro všechny bez rozdílu věku. Nedá se na ni dívat, ale zároveň ani před ní zavírat oči. Kolega Cival to vystihl krásně: Teror.

Povinné depresivum pro všechny, kteří se v kině rádi brodí ve vlastním potu.