Na začátku byl príma fórek, který si kolem prstu omotal docela solidní řádku uživatelů YouTube. Parta šesti bláznů se vloupe do poklidného bytu a jeden po druhém rozezvučí jeho pokoje – výhradně věcmi, které se v nich nacházejí. Pachatelé kraťasu Music for One Appartment and Six Drummers Ola Simonsson a Johannes Stjärne Nilsson se posléze rozhodli převést drobný nápad do celovečerního formátu, což samozřejmě obnášelo poněkud rozkošatit úsečný příběh. Výsledkem je symfonická skladby o čtyřech větách, obohacená o dunivou detektivní melodii a romantické fidlání. A opět se neposlouchá vůbec špatně.

Parta šesti bubeníků pojme poměrně ambiciózní plán rozeznít město, které jinak patří ohlušujícímu stereotypu. Samozřejmě se to neobejde bez střetu se zákonem, který zastupuje hlavní hrdina filmu, detektiv Amadeus Warnebring. A protože Zvuk hluku je hravou zvukovou komedií, rozumí se samo sebou, že i detektiv má s hudbou problém – je na ní od dětství alergický a navíc magicky přestává slyšet cokoli, na co šestice hudebních teroristů zahraje.

Zvuk hluku je tak hravou performance, ve které hnutý sextet rozeznívá různé části města. Zároveň je nápaditou parodií „heist movies“. Banda lupičů nestřílí, ale tropí kravál a na stopě je jim policista, který se zakouká do jediné ženské členky party. Čtyři skladby, z nichž se snímek skládá, mají bohužel citelně sestupnou tendenci – úvodní výstupy jsou nabité energií a příjemně plynou, ale tam, kde má film gradovat, naráží Zvuk hluku na své limity. Nejde mu totiž jen o pouhou zábavu, ale vtahuje do hry psychiku Warnebringa, jeho city k pohledné Sanně a především jeho fobii z hluku, nenávist k městu a nutnost nějak ho umlčet. Dobrých vtipů valem ubývá, množí se pokusy o vážnost a poezii, těžko se ale zavit dojmu, že největší potenciál měl právě prvotní bytový frk a Zvuk hluku se ho úporně snaží rozpatlat po ploše velkoměsta.

Má k tomu celkem stylové vybavení – solidní jsou animované vsuvky, vizuál je hodně líbivý, herci jsou vtipní, nosný nápad originální, zvuková stopa hravá. Nicméně těžko přehlédnout, že tu chybí to, co dělá z heistu takové potěšení. Zapamatovatelné vedlejší postavy, čitelné gagy, gradace a zvraty. Zvuk hluku se rozeběhne a ke konci zahraje malou domů opatrným romantickým šourákem. Není to důvod k pískotu, ale ani k bouření tribun. Závěrečné zjištění, že nejkrásnější hudbou je vlastně úplné ticho, vyznívá po tom zvukovém terorismu celkem lahodně, ale zdaleka ne tak silně, jak tvůrci zamýšleli.