Ze všech Belmondových bláznivých filmů s krkolomnými skoky a rychlým tempem se Zvíře řadí k těm nejvtipnějším mimo jiné proto, že pracuje se vším ryze belmondovským, co fanoušci o svém tehdy už čtyřiačtyřicetiletém oblíbenci věděli a co na něm měli rádi. Skoro frenetické pohyby, nezvladatelná užvaněnost, zábavné přehrávání a kaskadérské kousky, všechno se tu vrací. V Belmondově kariéře jde o jeden z vrcholů, který znamenal v podstatě konec čistě bezstarostných flákačů a začátek etapy samotářských dobrodruhů, kteří už mají něco odžito. Jméno Clauda Zidiho (Křidýlko nebo stehýnko, Bažanti) na postu režiséra jen potvrzuje spojení se ztřeštěným stylem francouzské filmové komedie, typickým hlavně pro šedesátá a sedmdesátá léta.

Při pozornějším sledování ovšem zjistíte, že je Zvíře o něco sofistikovanější. Běžný produkt téhle komediální školy totiž obvykle jenom trochu neohrabaně naplnil už tak primitivní žánrové schéma další nekonzistentní sérií gagů a dílo bylo hotovo. Tahle kontinuita sice zůstává více méně jasná, Zvíře si ovšem dělá legraci právě z výroby podobných mile přiblblých filmů, přehání absurdní vtipy, které bývají už tradičně přehnané (běsnění gorily v nákupním středisku) a spektakulárně uvádí na scénu většinu základních rysů včetně neuvěřitelných zápletek a dětinského chování všech dospělých postav. Někdo si tu dokonce dal práci i s tím, aby na sebe jednotlivé záběry aspoň trochu logicky navazovaly, což je jinak v rámci dané doby, žánru a regionu věc zřídka vídaná.

A neměla bych zapomenout ani na „cool“ potenciál z pohledu generací, které se ke Zvířeti dostaly díky televizi někdy mezi dětstvím a pubertou. Filmy Jeana-Paula Belmonda pro nás vůbec obohatily přinejmenším evropskou popkulturu o dvě postavy, které se navzájem podobají svou přemrštěností (danou v obou případech už skvěle vymyšleným jménem) a latentní impotencí vůči ženskému pohlaví. Bob Saint-Clair v Muži z Acapulca se ještě navenek projevuje jako machistický dobyvatel a ideál samce v intencích brakových historek, jeho filmový autor François Merlin z něj ovšem žárlivě udělá neschopného troubu. Ještě hůř na tom je Bruno Ferrari, v podstatě nepřekonatelná a nadlidská Superbukvice, která štítivě odskakuje i při pohledu na nebeský dekolt Raquel Welch. Vytvořit dnes v komediálním filmu podobný terč posměchu by bylo už jenom hloupé, ale ve Zvířeti je tahle karikatura ještě natolik upřímně komická, že s ní většina z nás asi nemá problém. Její použití je esenciálně francouzské, podobně jako vytváření srandovních jazykově schizofrenních jmen nebo přezdívek.

Pořád ovšem platí, že narozdíl od většiny dalších kousků naší televizní nostalgie Zvíře nevyžaduje tak shovívavé přivírání obou očí. I když se i v něm najdou kouzelně nablblé momenty. A i když je homofobní až běda.