Zvětšenina se z ostatní Antonioniho filmografie docela zřetelně vyděluje. Režisérovy italské snímky by se totiž daly většinou označit jako myšlenkově přešlechtěné historky o příslušnících buržoazie, kteří se utápí v depresích, protože jinak by už vážně neměli do čeho píchnout. Pro soudobého diváka mohly mít filmy s Monikou Vitti ztvárňující psychicky labilní dívky možná revoluční význam, ten je ale dnes docela obtížné pochopit. Naopak ty Antonioniho filmy, ve kterých se mluví anglicky a hudební stopu v nich tvoří rytmický beat, mají aspoň v jednotlivostech svoje kouzlo doteď. Místy sice podobně plýtvají symbolikou a hlubokými významy, od lidí utopených v průměrnosti se však přesouvají k výjimečnějším jedincům, dobrodruhům, idealistickým aktivistům nebo vyděděncům. Patrně nejvíc odolává času právě nejslavnější Antonioniho film, Zvětšenina.

Když se pokusíme rozklíčovat, jaké myšlenky Zvětšenina prezentuje, narazíme na určitou tezovitost. Thomas se opravdu chová jako ukázkový, chtělo by se říct až modelový frajírek, k většině lidí přistupuje s okatou bezohledností, která pak může pěkně kontrastovat s jeho loveckým zájmem o cizí ženu a její tajemství. Protože ho tvůrci zbavili prakticky jakékoli známky morálních zásad nebo hodnot, projde jim dokonce i taková věc jako počáteční sekvence focení mezi bezdomovci. Fotograf je přece pozorovatel, zvědavec z profese. Jeví stejný zájem o fotogenického vandráka jako o podezřelou dvojici v parku a nemusí se nutně starat o to, co s nimi bude dál, nebo ne? Někoho takového je bez debaty jednodušší vymyslet než potkat. Kritérium realističnosti ale není v tomhle případě tak podstatné. Thomas je spíš ztělesnění jednoho rysu, tendence, kterou viděl jiný pozorovatel, autor předlohy Julio Cortázar, v mladé generaci.

Do dnešní doby zůstává Zvětšenina životná mimo jiné právě díky své ústřední postavě. Mladý fotograf je samozřejmě „antonioniovsky“ citově vyprázdněný, emoce u něj ale nahrazuje pudovost, dospělé neurózy vystřídal jakoby dětský neklid. Nezpytuje se, namísto toho jedná. To je mimochodem nejen příjemná novinka v rámci režisérovy tvorby, ale taky jednoduše působivá zkratka prostředí a období, které film zachycuje. Stejně působí i hudba Herbieho Hancocka nebo scéna z koncertu Yardbirds. Artově povýšené? Tak trochu. Zároveň ale i po dvaačtyřiceti letech působivý obraz šedesátých let a volné pole k úvahám o tom, jestli je vůbec možné zachytit něco jako pravdu.

Mimochodem, celou sekvenci z koncertu si můžete připomenout tady. (Kdo v ní identifikuje mladého Jimmyho Page, má malé bezvýznamné plus.)