Vážená omladino, holdující hororovým blbinám všeho druhu. Docela by mě zajímalo, jak byste vydýchávali tenhle film. V roce 1932, hned po legendárním (avšak dnes už jen mile zastaralém) Drákulovi, natočil Tod Browning nejodvážnější film svojí kariéry. A nejspíš té doby vůbec. Po protahovaných pětiletých přípravách a dalších strastech se mu konečně podařilo oživit love story dvou cirkusových zakrslíků, mezi které se postavila zlá blonďatá manipulátorka, lačnící po penězích. A v čem že spočívá ona jedinečnost tohohle filmu? V tom, že se celý odehrává mezi cirkusovými zrůdami, jež nehrají namaskovaní herci. Místo nich se najali skuteční majitelé nestandardních lidských těl.

Vousaté dámy, ptačí muži, siamská dvojčata, pánové bez všech končetin anebo rovnou půlky těla… Těm všem bylo poprvé povoleno postavit se před kameru a stát se součástí odvážného Browningova plánu ukázat světu to, co sám před sebou skrýval. Předvádění znetvořených či zmutovaných cirkusáků bylo totiž v druhé polovině 19. a ještě na začátku 20. století běžnou věcí, kterou si po senzacích lačnící diváctvo s gustem užívalo. Jen se o tom, že se všichni chodí posmívat podivně vypadajícím lidským bytostem, nikde nemluvilo nahlas.

Browning se tedy rozhodl zrealizovat výlet do nedávné doby, kdy přehlídky monster putovaly z města do města. Jenže na to šel od lesa. Namísto tupé předváděčky lidské jinakosti stvořil v jádru krásnou, avšak zároveň pokřivenou studii lidského charakteru, která je filmová, jak to jen jde. Je zábavná i dramatická, šokující až v druhém plánu a zároveň chytře variuje legendy, jež se kolem nevkusných cirkusových přehlídek točily. Většinu filmu tak vlastně můžete považovat za fiktivní příběh, jenž však působí natolik normálně, že člověk těžko věří tomu, že se „nestal“. Je tedy přesně v duchu historek, které si vyvolávači vymýšleli, aby lidem prodali podivíny ze svého cirkusu. Akorát s jednou zásadní úpravou.

Zrůdy jsou totiž filmem, který svoje deformované hrdiny navíc demýtizuje, protože oni jsou tu za ty slušné a „normální“. Prvek nepochopitelný, závistivý a všemožně nehezký tu zastupují právě ti „normální“, které sice bůh obdařil regulérní tváří, jenže ta žádnou normálnost nezaručuje. V Browningův prospěch tedy hraje jak vypravěčská přesnost, tak ona ozvláštňující ingredience naprosté realističnosti. A právě to dělá ze Zrůd v pravém slova smyslu nezapomenutelný snímek.

S ohledem na to asi netřeba zdůrazňovat, že ve své době zůstal nepochopen. Dočkal se důkladného přestříhání (jedna divačka z testovací projekce dokonce žalovala studio, že po šoku z filmu potratila), v podstatě zlikvidoval Browningovu kariéru a byl zakázán v mnoha zemích. V některých částech Ameriky se kvůli ratingu X nesmí promítat dodnes. Jako malý děsivý kult ale přežívá dál. V 21. století totiž stále zvládá reflektovat společnost, která si už sice neprohlíží děsivá těla v cirkusech, ale pohled na ně si dopřává jinými cestami. A i přes víc než stoletý vývoj si pořád sugeruje jejich přímou souvislost s pokřivenou myslí. Jestli se takhle nepozná zneklidňující kus filmové historie, tak už nevím.

P.S.: Původní verze filmu byla o půl hodiny delší, hlavně v závěru drsnější a chyběla v ní studiem dotočená konečná scéna. Otevřou někdy v MGM archivy?