Dá se psát „to byly časy“ u 13 let starého filmu? Asi to není to úplně košer, jenže když se dnes podíváte na Zorra, přesně tohle vás napadne. Martin Campbell bude sice ve filmových análech navždy zapsaný jako režisér, který dvakrát úspěšně resuscitoval Jamese Bonda. Zapomínat na to, že oživil i maskovaného mstitele z Kalifornie, by ale byla velká chyba.

Zorro je totiž dobrodružná romantika, jak se sluší a patří. V dnešní době se budete často prát o to, na co jít v páru do kina. Velké dobrodružné filmy jsou totiž plné šílených digitálních orgií (nic pro ni), zatímco romantiky hloupnou a jsou rok od roku méně nápadité (nic pro něj). Mixovat tyhle žánry už se zkrátka moc nenosí, a když do toho někdo jde, většinou jedna složka výrazně trpí. Anebo je to celé tak over the top, že vám ve filmu prostě chybí nějaké prvky, se kterými by se dalo identifikovat.

Přesně tohle jsou problémy, kterým se Zorro vyhýbá. Najdete tu minimum okázalých triků, tak akorát hlášek a příběhových zákrut, a maximum poctivého řemesla. Feeling staré Kalifornie se konstantně prodává naplno, záporácké duo nikdy nepřestane fungovat a herecká sestava je vůbec prvotřídní. Na jedné straně stojí šarmantní Antonio Banderas, který přímo srší energií a láme ženská srdce jediným pohledem. Na druhé charismatický Anthony Hopkins, jenž snad Zorrem zabalil tu část kariéry, kde ho vyloženě bavilo stát před kamerou. A na třetí krásná Catherine Zeta-Jones, která je tu přímo archetypální romantickou hrdinkou – nádherně křehkou i živočišně nebezpečnou zároveň. V tom druhém ohledu se sice většinu času drží při zemi a jen roztouženě kouká kolem. Akci ale v pohodě obstarává sám Antonio.

Ten se pro roli Zorra snad narodil a zvládá komiku, osudovost i jemně blockbusterovou stylizaci celého materiálu naprosto s přehledem. Zorro je jednoduchým příběhem o dvou pomstách, které se sešly ve správný čas na správném místě. Zároveň ale jde i o neotřelý origin (hrdina nevzniká, jen se šikovně předává štafeta), starosvětskou romanci a navrch ještě mistrovsky provedený akčňák, ve kterém si užijete každé zařinčení oceli i každý nápad. Těmi se to jen hemží hlavně v povinném šermování, a to jak v duelech, tak ve chvílích, kdy si to Zorro rozdává s větším počtem nepřátel.

Připočtěte si k tomu vypiplanou likvidační scénu na koních a nezapomenutelné flamengo a máte univerzální hollywoodský biják, který ale netrpí většinou neduhů tamní popcornové produkce (máváme Campbellovu Green Lanternovi). Zorro možná ve své době maličko zapadl jako zábavná, avšak příliš nevýrazná jednohubka. Když se na něj ale podíváte dnes, bude vám už po úvodní scéně jasné, že jde o brilantně vyvážený počin. A jako takový si zasluhuje tolik připomínání, kolik unese.

P.S. Dvojku nebrat!