Alexandra Payna mám rád. Nedávno jsem si s velkou chutí připomněl Bokovku a potvrdil si, že Oscar za adaptovaný scénář byl tenkrát zcela na místě. Tenhle nenápadný autor prostě uměl dělat divné a trochu nepřístupné filmy, které však pod povrchem skrývaly hluboká odžitá moudra. Tentokrát vsadil na divnou zápletku a Matta Damona, kterého v rolích páprdů přece jen ještě vidět nechceme. Ale co, Payne je přece šikula, ten to určitě zvládne… Nebo ne? 

Zmenšování: FOTOGALERIE

Zmenšování stojí na premise, která spadá do ranku sci-fi komedií, pro Payna trochu nezvyklý úkrok stranou. Norští vědci vyvinou metodu, pomocí níž je možné kohokoli zmenšit na velikost pár centimetrů, což je samozřejmě velmi ekologické. A tak se ocitáme ve zvláštním světě, kde část obyvatelstva dobrovolně žije v mikrosvětech, které s sebou přinášejí nesporné ekonomické výhody – na malé věci je potřeba méně materiálu, a tak je oproti normálnímu světa všechno absurdně levné. Právě finanční stránka věci přiměje Matta Damona, aby se společně s manželkou Kristen Wiig rozhodl zmenšení podstoupit. Jenže všechno nedopadne podle představ, a tak se Damonův suchar nespokojeně ocitá v pidisvětě. Jakmile se spřáhne s excentrickými boháči v podání Christopha Waltze a Udo Kiera, začíná jízda plná překvapení – a to doslova, jelikož opravdu byste si na začátku nepomysleli, kam osud ušlápnutého fyzioterapeuta zavede.

Takhle to možná zní docela zábavně, ovšem v praxi je legrace pohříchu málo. Během dvou a čtvrt hodin (!) se člověk zasměje jen párkrát, většina potenciálu bizarního humoru zůstává nepochopitelně nevyužita. Chápu, že Payne nedělal sandlerovsky ujetou řachandu, ovšem ani chytrých slovních výměn se nedočkáme. Zmenšování zůstává na půli cesty, a to vlastně doslova – jakoby si Payne ve druhé polovině nevěděl moc rady a tápal, jaký film chce vlastně natočit. Sci-fi potenciál tak zůstává jen nakousnut a časem se přestává řešit úplně. Namísto toho je divák zahlcen množstvím podnětů, které nejsou kdovíjak zábavné a obvykle ani dořečené. Tohohle jsem se tedy fakt dočkat nechtěl.

Na konci se některé zmatky vyjasní a člověku dojde, že původně bylo v plánu něco o tom, co je v životě správné a že nikdy není pozdě na změnu, navíc s lehkým kořením v podobě sociálně-kritického pohledu. Výsledné pojetí je však tak utahané a slabé, až působí jako naprostý opak Bokovky. Ta dovedla s obyčejnými tématy naložit nezvykle citlivě, vtipně a originálně, zato tady celý bizarní základ postupně vyšumí do ztracena a vy máte s postupující stopáží víc času na přemýšlení, kde se vlastně stala chyba. Zámořští kritici jsou ohledně hodnocení velmi rozmanití, jelikož nejspíš stejně jako já moc nechápou, co se vlastně stalo. Musím se ale přiklonit k názoru, že směs žánrů a motivů se Paynovi nečekaně rozsypala pod rukama, a tak jsme se dočkali nevyrovnaného mišmaše s pár dobrými myšlenkami, ale bez smysluplného směřování. Ach jo.