Určitě se vám to už někdy stalo. Odcházeli jste z kina a zatímco ostatní nešetřili chválou, vy jste si ťukali na čelo. A teď si tipněte, do jaké skupiny budete patřit, až uvidíte Zlatokopky. Proč? Protože na Rottenech momentálně svítí 89 % (při průměrném ratingu 7,8/10), což by z pohledu amerických kritiků mělo představovat žánrovou špičku. Je možné, že se Jennifer Lopez podařilo vymanit ze zajetí průměrnosti a vrátit se do sedla vydařeným snímkem o skupině striptérek, které se rozhodnou trochu si pohrát se svými zákazníky?

Filmy s Jennifer Lopez se v průběhu let staly určitým standardem, od kterého člověk předem ví, co může očekávat. Nejde ovšem o průměr nikterak vysoký, jak dokazují proměnlivé tržby i poměrně tristní kritiky. Posledním filmem, za který Jennifer sklidila hlasitý potlesk, bylo víc než dvacet let staré Zakázané ovoce. Zlatokopky ovšem výrazným způsobem vybočily z jejího žánrového zajetí – nejde totiž o romantickou komedii ani o kriminální thriller, nýbrž o hrubozrnné nahlédnutí do světa žen, které se živí vlastním tělem a vlají kvůli tomu na samotném chvostu americké ekonomiky i společnosti.

Zlatokopky: FOTOGALERIE

Námětem filmu se stal skutečný příběh několika striptýzových tanečnic, které po zhroucení finančních trhů v roce 2008 zjistily, že jim ketamin a extáze pomohou zpracovat prořídlou a šetrnější klientelu z Wall Streetu mnohem účinněji než jakékoli erotické hrátky u tyče. Kdo by čekal jednoduchou zápletku zasazenou do neokoukaného prostředí sexuálního byznysu, měl by částečně pravdu. Na druhou stranu se film ale rozbíhá do několika dalších rozměrů a servíruje nám bez jakýchkoli příkras syrové prostředí striptýzového světa, které má daleko do zažitých představ spojených s veselými rozlučkami se svobodou. A jsou to právě tyto sondy do života žen na pokraji společnosti, které dodávají filmu hlubší rovinu a patřičnou zemitost – Zlatokopky totiž nejsou heist thrillerem o velké striptýzové loupeži, nýbrž svědectvím o životě, motivaci a odhodlání téměř anonymních klubových striptérek.

Děj se soustřeďuje na začínající Destiny (Constance Wu), která ani v dobách hojnosti není v oboru příliš úspěšná a jejíž štěstěna se obrátí až v okamžiku, kdy se jí ujme zkušená a protřelá Ramona (Jennifer Lopez). Ta představuje katalyzátor celého příběhu, přičemž její ztvárnění matky samoživitelky, která se rozhodla vytlouct z nevlídného světa šedé ekonomiky maximum, je až hypnoticky přirozené a naprosto uvěřitelné. Těžko říct, jestli jí byla role stárnoucí striptérky psaná na míru, nicméně vdechla jí tolik života a živočišnosti, že je radost na ni pohledět i ve scénách, kdy není spoře oděná a nepředvádí u tyče své taneční dovednosti. Díky tomu snadno zastíní všechny ostatní postavy, aniž by to však bylo z hlediska příběhu jakkoliv na škodu.

Přehrajte si trailer Scénář i režii si vzala na starost Lorene Scafaria (Šílená matka, Hledám přítele pro konec světa), jejíž ztvárnění tématu už od začátku jasně naznačuje, že se bude hrát na vážnější noty. Do popředí se tak dostává nikoli samotný děj, který je poměrně předvídatelný, ale její protagonistky, na nichž Scafaria ukazuje, jak daleko jsou ženy ochotny zajít, aby získaly prostředky nejen na obživu, bydlení a děti, ale i na drogy a luxusní zboží, kterým vyplňují své jinak prázdné životy. Není přitom překvapivým zjištěním, že muži hrají v tomto příběhu podružnou roli a jsou degradováni na egocentrické šovinistické prasáky, ze kterých toxická maskulinita jenom kape. Těžko říct, nakolik shora uvedený pohled odpovídá americké realitě a jestli nejde o příliš zjednodušující vnímání noční zábavy, při níž létají vzduchem bankovky a spodní prádlo. Pravda je ale taková, že ve Zlatokopkách nejde ani tak o poselství o stavu společnosti či nastavování zrcadel, jako o poodhalení šerého světa, v němž se Ramona a její holky střetávají s každodenní realitou. A střet je to skutečně intenzivní, jakkoli by vás to po zhlédnutí traileru asi nenapadlo.

Režijně si Lorene Scafaria vypomáhá konceptem retrospektivního vzpomínání hrdinek během rozhovorů s novinářkou New York Magazine (Julia Stiles), která celý příběh veřejnosti odhalila. Díky tomu má film členitější strukturu, což pomáhá rozbít lineárnost vyprávění, které je místy až příliš zdlouhavé. Navzdory zajímavému námětu a suverenitě, s jakou Scafaria zavádí diváka do zákulisí tanečního erotického průmyslu, se totiž časem začne odhalovat, že film v podstatě nikam nesměřuje a při absenci jakéhokoliv dramatického oblouku nemá při celkové stopáži 110 minut co jiného nabídnout. I když vás to ale časem začne trápit, pořád budete odměněni vynikajícím hereckým projevem Jennifer Lopez a vědomím, že to problematická děvčata od tyče nemají jednoduché. A to aniž by vám tvůrci vnucovali, kdo za to vlastně může!