Bylo by na světě krásně, kdyby přední příčky světového zpravodajství okupovaly debaty o konzistenci a ideální podobě servírování ovesné kaše. Planeta je bohužel v plamenech a systém se drolí hned na několika místech najednou. Můžete se tím trápit a od úsvitu do soumraku všemi kanály nasávat negativní zprávy a nebo se s vědomím omezených možností hobitů věnovat vaření té nejlepší ovesné kaše se stejnou mírou zanícení a vážnosti, jako by šlo o výzkum rakoviny. Aktéři dokumentu Zlatá vařečka si vědomě vybrali možnost B. Je v tom stejnou měrou únik a cílený odklon od hektiky a tíže, jako i poezie všedního dne, tradice a poťouchlost, ve které si Wes Anderson podává ruku třeba s Hrabalem a Járou Cimrmanem. Zlatá vařečka evidentně není typ dokumentu, který vám otevře netušené hlubiny všehomíra, ale pokud chcete zpomalit a chvíli se zabývat trivialitami, zda k lepší kaši vede cesta přes německou exaktnost nebo skotskou živelnost, nemáte asi v kině lepší volbu. A pokud by svět přece jen lehnul, pořád vám zbývá naděje, že na Skotské vysočině se o vás postarají.