Co asi tak může vzniknout ze 4500 hodin amatérských videí od 80 000 přispěvatelů ze 197 zemí světa? Správná odpověď zní: pořádný guláš. Když ten guláš ale pěkně sestříháte, podbarvíte nějakým tím tklivě libým šlágrem a servírujete pod produkční vlaječkou slovutných bratří Scottů, může se z toho stát prvotřídní krmě. Kolem experimentu Life in a Day byl pořádný šum už v době, kdy tvůrci sbírali na speciálním YouTube kanálu jednotlivé příspěvky. Samotný nápad se ale zrodil v hlavě režiséra Kevina Macdonalda už dlouho předtím. Nikoli se záměrem propagovat stroj na nekontrolovatelné požírání volného času, nýbrž s bohulibým úmyslem postihnout jeden den v životě planety Země.

Den D byl nakonec stanoven na 24. listopadu 2010. Byl to den jako každý jiný. Pastevci kdesi na Kavkaze vstávali ke svým stádům, někde v Americe se kluk poprvé oholil, ovdovělý táta v Tokiu zapálil svíčku na oltaříčku u fotky své ženy, ženské někde v Africe tloukly zrní, šílený Korejec objížděl na kole svět a výjimečně ho nesrazilo auto, asociální ruský free runner si zaskočil do obchodu pro housku a nezaplatil… Šílená tříšť nejrůznějších osudů se na diváka vysype jako náklad písku z korby náklaďáku. Těžko určit nějakou jednotící náladu, skáče se od banalit k tragédiím, od vyslovených prkotin k přelomovým událostem. To je prostě život, na jednom místě smrt a bolest, jinde smích a štěstí, onde zas rutina, šeď, nuda…

Kevinu Macdonaldovi patří nemalý respekt za to, jak šílenou změť dokázal poskládat, postříhat a logicky propojit, aby hodina a půl YouTubového brouzdání letem světem měla hlavu, patu a rytmus. Dokument drží pohromadě i díky několika velmi banálním otázkám, které měli tvůrci příspěvku zodpovídat (namátkou: co máte v kapse, čeho se bojíte, co vás dělá šťastnými), a také díky pár leitmotivům, které se průběhem jednoho dne vinou. Když už řetěz trochu padá, nastoupí zlepšovák jménem videoklip: změť různých dějů a prostorů se použije jako podbarvení výrazné skladby. Cíl: oslavit barvy a vůně života. Výsledek: hezoučký, tupoučký a povrchní klípek, který by na YouTube určitě nasbíral pohodově dlouhou zelenou lajnu vztyčených palců.

Ano, můžeme se začít posmívat. Můžeme se posmívat tomu, jak mizerně aranžované jsou některé výjevy rodinného štěstí, jak Life in a Day připomíná otravně „uňuňaná“ videa pro maminy v domácnosti, jak ulétává na pozitivní vlně, která válcuje jakoukoli různorodost, takže máte záhy pocit, že i poslední křovák z Lesotha si po úspěšném lovu pouští v chatrči YouTube a sjíždí nejnovější pecky. Můžeme se posmívat očividné prostotě některých přispěvatelů, kteří si prostě chtěli zamachrovat. To by ale bylo nespravedlivé, protože vedle širokého portfolia hovadin a natvrdlých výlevů obsahuje Life in a Day i skutečně brilantní kousky, jako např. zlatou svatbu s nehorázně vtipným knězem, který se nebojí mluvit o sexu. Vedle spotřebního pocitu povrchního štěstí se občas Macdonaldovu dokumentu daří být vtipný, všímavý a jít k věci, např. když naprosto zoufalá řidička auta pláče na kameru, jak průměrný a všední její den vlastně byl (a mimoděk shrne filozofii celého snímku, pro který není nic přespříliš průměrné a banální).

Těch momentů je v Life in a Day dost na to, aby i celkem sarkastického posměváčka usadil do křesla a donutil ho cítit se optimisticky, třeba proto, že někteří optimismus neztrácejí ani v nejtěžších chvílích. Nebo třeba proto, že svět je plný báječných magorů, kteří objíždějí zeměkouli na silničním kole, aby byl mír a jenom jedna Korea. Nebo proto, že na světě ještě žijí lidé, které zajímají výhradně ovce a nějaká sociální média, konec světa nebo civilizační krize jsou jim ukradené. Nevím, jestli tohle si představím pod úmyslem „zachytit život“, ale rozhodně to zachycuje sladkou „youtubovou“ aureolu reality show, kterou zabijete čas, podíváte se do všech koutů známého světa a vylezete tam odsud sice málo poučení, ale dobře naladění.

Myslím, že projekt bratří Scottů a posledního skotského krále Kevina Macdonalda svůj účel splní. Některým dá zakusit sladký (a klamný) pocit, jak snadné je pojmenovat mystérium života, jiné prostě jen pobaví dílčími prkotinami a pěkným provedením. Pokud si odmyslím ambice a přimyslím svou zdravou skepsi, že to přesně tímhle „sluncem v duši“ skončí, nemůžu než opatrně zvednout palec nahoru a malinko zalitovat další hodiny a půl, kterou jsem s lehkým srdcem promrhal úplně zbytečně.