S Životem pod vodou to bývá jednoduché. Buď vás chytně za srdce, nebo úplně mine. Wes Anderson dostal každopádně před deseti lety po úspěchu Takové normální rodinky slušný balík peněz, protože studio věřilo, že se z jeho hipsterských hrátek stane výdělečný trend. Komerčně narazil a znovu se do podobně svéhlavého projektu nepustil. Jeho další filmy, ty opět úspěšné, jsou nepochybně taky fajn, člověk se ale nemůže zbavit pocitu, že se v nich režisér obrnil trademarky, o nichž ví, že fungují, ale už se nepokouší testovat jejich hranice. Zkrátka jede na dobře naprogramovaného autopilota.

Což o Životu pod vodou neplatí. Ten shromažďuje tolik filmařských myšlenek a kombinuje tolik motivů, že není snadné se na něj napojit a udělat si v nich pořádek. Anderson tu kombinuje své perfekcionistické godardovské švenky s pseudodokumentem, v příběhu mísí motivy pomsty, ztraceného syna i krize (pozdně) středního věku a všude se to hemží pestrobarevnými tvory z dílny animátora Henryho Selicka. Pecky Davida Bowieho přezpívané do portugaštiny doplňují vymakaný soundtrack, nicméně všudypřítomné juchání nakonec vždycky naruší tvrdý dějový zvrat. Kdo se v tom má vyznat?

Příběh kdysi populárního dobrodruha a dokumentaristy Steva Zissoua v podání bezkonkurenčního Billa Murraye, kterak se snaží přesvědčit svět i sám sebe, že ještě stále dokáže být velkým hrdinou, je především velmi krutý film. Do jisté míry to platí o Andersobnovi obecně. Na povrchu obdivujeme hravost a roztomilou bezprostřednost bizarních postav, pozornějšímu divákovi ale nemůže uniknout, jak smutně to ve skutečnosti působí. Jak bezcílně putují hrdinové světem a jak se pokoušejí unikat kruté realitě vrháním se do infantilních dobrodružství. Nikde jinde není tento pocit silnější než v Životu pod vodou, zvlášť vzhledem k silně melancholickému finále. Film sice opět zakončuje veselá hudba, přesto je zcela tragické a Zissou se v něm nedokáže z vlastního sebeklamu vymanit (protože už nemá proč). Vlastně z toho trochu běhá mráz po zádech.

Přesto se ale nedá říct, že by byl Život pod vodou nepříjemný a přímo tvrdý film, který by z člověka vysál dobrou náladu. Ve výběru herců nedošlo k jediné chybičce, jak jsme u Andersona zvyklí, a tahle parta schopných sympaťáků doplňuje film nevtíravým a chytrým humorem, jenž si s vážným jádrem nijak neprotiřečí. I díky jejich, především samozřejmě Murrayho, výkonům se daří navodit dojem, že i když život dokáže být smutný, pořád se mu dá z jistého úhlu pohledu vysmát, když zapojíme trochu sebereflexe a podíváme se na věci z odstupem.

Životu pod vodou bývá vytýkáno, že jde o hromadu nápadů bez ladu a skladu naházených na hromadu. Pokud tomu tak je, není špatný nápad se pokusit tou hromadou prohrabat, protože v ní můžeme najít víc než jen pestrobarevnou nostalgii nebo hračičkovství. Jde nepochybně o aspiranta na „srdcovku“, a takových není zase mnoho.