Týden po Svatém Grálu se do našich kin (i když jenom na pár dní) vrací jedna z nejlepších komedií všech dob. Dokonce tak vtipná, že ji zakázali v Norsku, jak svého času lákala švédská reklama. Druhý plnohodnotný pythonovský film kvůli značně neortodoxnímu nakládání s křesťanskou ikonografií ale čelil zákazům v mnoha, především katolicky smýšlejících státech – a tím snímku zajistil nehynoucí popularitu a punc ještě odvážnějšího díla, než jakým byl už sám o sobě.

Důstojnost honosného úvodu s příchodem Tří králů podbarveným andělským chórem netrvá dlouho. Rychle se ukáže, že si trio mudrců z Východu spletlo příbytek a namísto u Ježíše skončilo u obyčejného dítka Briana a jeho popudlivé matky. Po klasicky pythonovsky animovaných titulcích doplněných titulní skladbou, vyprávějící ve skoro až bondovském duchu o Brianově obyčejném životě a přízemních choutkách se ocitáme v roce 33 po Kris… ehm, před naším letopočtem.

Zatímco Ježíš (a také spousta dalších proroků) hlásá lásku a vzájemné porozumění, prostý judský lid tráví čas hašteřením, konspiracemi a obcházením pravidel. Jako by se dodnes až tolik nezměnilo, že? Snad jen oblíbené davové kratochvíle jako kamenování či přihlížení ukřižování nyní probíhají poněkud symboličtěji. Toho si byli vědomi i Monty Pythoni, jejichž exkurz do zkarikované historie nabízí vedle absurdní řachandy i nepřehlédnutelnou porci satirických popíchnutí do reálií 20. století.

Tím největším a i na poměry tohoto filmu nejkontroverznějším málem byla linka s radikálním sionistou Ottem, který vzhledem, dikcí i chováním nenáhodně připomínal Adolfa Hitlera. V zájmu rychlejšího tempa vyprávění a možná i nepřiznané snahy nestát se nejnenáviděnějšími umělci světa však Ottovy scény zůstaly na podlaze střižny. Vzhledem k až nečekaně velkému kasovnímu i kritickému úspěchu se však zdá, že tyto zásahy skutečně byly ku prospěchu věci.

Stejně jako v případě předchozího Svatého Grálu se ale finance nesháněly snadno – a opět došlo na hudebníky. Poté, co filmové oddělení hudebního vydavatelství EMI chtělo z projektu kvůli (zjevnému) rouhačství scénáře vycouvat, zakročil George Harrison. Bývalý kytarista The Beatles chtěl film vidět tak moc, až kvůli tomu založil produkční firmu a pomohl zajistit rozpočet ve výši čtyř milionů dolarů. Samotné natáčení pak už ale probíhalo lépe než kdy jindy – členové skupiny nebyli rozhádaní, Graham Chapman abstinoval, produkce pokračovala v souladu se scénářem.

Jistě pomohlo i přehlednější rozdělení rolí, a tak je pod režií podepsán pouze Terry Jones, zatímco Terry Gilliam se věnoval hraní, animacím a výpravě. Šestice komiků dohromady ztvárnila na čtyři desítky postav, z nichž leckteré se staly více než památnými. Ať už jde o neustále schůzující, avšak v činech nečekaně pasivní členy Lidové fronty Judeje, ráčkujícího Piláta, jenž vzpomíná na své římské přátele jménem Pyjus Čůrus a Polulína Permanenta, či Brianovu matku, která svého syna bez ohledu na vlastní živnost prostitutky obviňuje z necudných myšlenek.

„Co pro nás Římani kdy udělali?“ praví se v další slavné scéně a následuje výčet pokrokových opatření, jež okupanti na území Judeje zavedli. Z dnešního pohledu je až úsměvné, jak na konci 70. let mohlo dílo vzbudit až takový rozruch, že jej John Cleese a Michael Palin museli jít obhajovat před zástupci církve v rámci debaty na BBC. Život Briana totiž nelze obvinit z antisemitismu, nevysmívá se Bohu ani Ježíšovi a jeho učení. Monty Pythoni si „jen“ vystřelili ze zaslepeného dogmatismu a víry organizované tak, až se ztrácí její podstata. A to je bezesporu relevantní poselství i v dnešní době, ačkoli tradiční náboženství už nehrají ve společnosti tak výraznou roli jako dříve.

Přehrajte si trailer Letos si připomínáme 45. výročí vzniku filmu, a tak buďme rádi, že můžeme tuhle klasiku provokativního a nekorektního humoru (z doby, kdy tenhle termín ještě něco smysluplného znamenal) vidět na velkém plátně. A nezapomeňte – vždy se na svět dívejte z té lepší stránky!