Nadcházející Oscary budou velkým duelem Oppenheimera a Chudáčků (ehm, a vyhraje je Oppenheimer), i ve zbytku nominovaných filmů ale najdete velké pecky. O Anatomii pádu nebo Zóně zájmu se hlasitě mluví už několik měsíců, trochu smutné ticho však panuje kolem Zimních prázdnin. Za generickým českým názvem se ukrývá nenápadná dramedie Holdovers, za níž si Paul Giamatti a Da'Vine Joy Randolph odnesli Zlaté glóby nebo Critics Choice Awards. A já bych vám teď rád vysvětlil, proč jde o jeden z nejlepších filmů letošního roku.

Zimní prázdniny jsou příběhem nekompromisního profesora historie, který je osinou v pozadí ředitele tradiční internátní školy. Dostane proto za úkol ohlídat hrstku studentů, kteří musí strávit Vánoce bez rodičů (ano, ten koncept znáte z Harryho Pottera), a jak správně tušíte, několika postavám to možná zamíchá s pohledem na život. V jádru tedy nic moc originálního, Zimní prázdniny ale povědomý koncept naplňují způsobem, který je celých 133 minut naprosto odzbrojující.

V první řadě bych vám chtěl poradit, abyste rozhodně nepátrali po tom, co přesně se ve filmu děje. Už tahle vágní zápletka obsahuje zbytečně moc informací, jelikož Zimní prázdniny hodně stojí na objevování. Alexander Payne si od začátku hraje s diváckými očekáváními a vykládá karty na stůl velmi pomalu. Často tak uhne jiným směrem, než čekáte, a i když letmo odhadnete, o co mu jde, stejně dokáže překvapit chytrou kličkou, nebo alespoň hloubkou, s jakou zpracovává jednotlivá témata filmu.

Směrů, jimiž se Zimní prázdniny vydávají, je přitom hned několik – a v každém případě je vytěžení postavy či motivu patřičně civilní a scenáristicky bravurní. Ještě jsem nestihnul zmínit, že se film odehrává v roce 1970, takže jsou hrdinové vyloženě odkázaní sami na sebe a na okolní prostředí. Nikdo tu nevysedává u mobilu, který by mu suploval sociální interakce, a Payne vytrvale ukazuje, jak zajímavé, zábavné i nevyzpytatelné je staré dobré navazování lidských vztahů. Zimní prázdniny tak jsou i přes komornější podání ohromně živé a staví kolem sebe svět, v němž byste paradoxně chtěli strávit dalších několik hodin.

Sněhem zavátý Massachusetts tu zkrátka má nevídané kouzlo, a to i díky perfektnímu dobovému podání. Payne přizpůsobil absolutně všechno tomu, abyste nabyli dojmu, že se díváte na pět dekád starý film. Úvodní i závěrečné titulky, výprava, kamera, kostýmy, výběr neokoukaných tváří do vedlejších rolí… záměr, aby Zimní prázdniny působily jako zapomenutý klenot Hala Ashbyho, vyšel na jedničku s hvězdičkou. Opravdu jde o snímek, který člověka přenese do minulosti, a jen těžko se věří tomu, že se natáčel na digitální kameru.

S dobovou magií Payneovi hodně pomáhal nejen kameraman Eigil Bryld, ale také kolorista Joe Gawler, jenž má za sebou desítky restauračních prací pro Criterion. Asi vás tedy nepřekvapí, že v jádru jde o další film ze série „nostalgických režisérských návratů do dětství“ (Tarantinovo Tenkrát v Hollywoodu, Spielbergovi Fabelmanovi, Branaghův Belfast, Andersonova Lékořicová pizza…), tentokrát však nedorazilo jen milé vzpomínání bez zásadnější pointy. Zimní prázdniny mají naopak hodně co říct a jsem si jistý tím, že je nikdy neohlodá zub času.

Přehrajte si trailer Co jsem ještě nestihnul vynést do nebes? Ááááá, herci! Paul Giamatti je pochopitelně fenomenální a nebál bych se říct, že jde o jeho životní roli (těsně nad Johnem Adamsem?). Stejně jako Payne se totiž do látky ponořil na maximum a plně vytěžil archetyp nepřístupného morouse, v němž lomcuje spousta věcí a je ohromně napínavé sledovat, která vybublá na povrch jako další. Víc než zdatně pak Giamattimu sekundují jak debutující Dominic Sessa (nedovezl ho Payne na plac strojem času?!), tak Da'Vine Joy Randolph, která by si mohla po zásluze dojít pro Oscara.

Proč? Protože právě ona figuruje v řadě scén, jež mám pořád před očima a myslím, že je jen tak nevyženu z hlavy. Rámcově to ostatně platí pro celý film, do něhož se vracím alespoň opakovaným posloucháním soundtracku (Cat Stevens nikdy neselhává!), a doufám, že nezůstane navždy pod radarem. Zimní prázdniny by totiž mohly oslovit spoustu lidí, kteří mají pocit, že už se v Hollywoodu točí jen značkové explozivní blbiny nebo hodnotové tlačenky. Není to samozřejmě pravda, stačí jen hledat… a najít malou dobovku, která vás nabije energií lehce podobnou třeba Společnosti mrtvých básníků. Lepší doporučení už vážně neumím, mazejte do kina!

Film jsme probírali i v MZ Live: