Daniel Radcliffe opouští Londýn. Parní vláček jej veze na zamlžený anglický venkov, k viktoriánskému zámečku na odlehlé výšině. Budou lekce kouzlení? Kdepak. Sirotek zpod schodiště se proměnil v mladého právníka, který má sepsat dědictví po nedávno zemřelé majitelce sídla. V blízké vesnici se mu všichni snaží návštěvu domu vymluvit. Důvod bezelstně prozrazuje už název filmu. Navíc příliv způsobuje, že se hladina okolních bažin každý den na několik hodin zvedne a odřízne jedinou přístupovou cestu k sídlu. Kdokoli se tam chce věnovat třídění dokumentů nebo neplánovanému pátrání po souvislostech s rodinnými tragediemi v okolí, musí počítat s tím, že v jisté situaci nebude moci uniknout.

Žena v černém: FOTOGALERIE

Napětí se v některých scénách doslova valí z plátna.Nezní to nijak originálně. A opravdu, Žena v černém je naprosto tradiční duchařská historka, která nepřekvapí náhlými zvraty ani dech vyrážející pointou. Než hodíte šutrem do scenáristky Jane Goldman (Hvězdný prach, Kick-Ass, X-Men: První třída), pak vězte, že legendární britské studio Hammer si pro svůj comeback vybralo předlohu Susan Hill z roku 1983. Ta byla adaptována do mimořádně úspěšné divadelní hry a v roce 1989 do filmu, který ač televizní, je žánrovými fajnšmekry považovaný za vynikající záležitost.

Žena v černém je tudíž „jen“ novou adaptací uznávané žánrové klasiky a jako taková si nemůže dovolit nic převratného. Stejně jako předchozí verze zlehka mění finále a tentokrát i výchozí situaci, čímž dává příběhu lepší rámec a jasnější směřování odněkud někam... a zpátky domů. Tím ale originální přístup tvůrců končí. Vadí to? Nevidím důvod, proč by mělo. Jde o gotický horor, který evokuje doby Cormanových „poeovek“ ze začátku 60. let, připomene i Wiseovo Strašení či další klasiky. Neinovuje jako třeba de Bontův Zámek hrůzy. A možná právě proto funguje.

Přehrajte si trailer Atmosféra je vydatná. Venkov, blata, mlha, břečťanem zarostlé popraskané zdi, bledé obličeje za okny zamčených a zdánlivě prázdných místností. Je až s podivem, že se James Watkins, tvůrce ryze moderního survivalu Jezero smrti, dokázal s takovou pokorou vrátit ke staré hororové škole. A jde mu to hezky od ruky. Z filmu čiší solidní deprese, a jakmile Danny boy začne bloudit po baráku a za zády se mu poprvé zavlní stíny, vaše střeva se vydají na pochod k nejbližší latríně. Přestože si Watkins nedovoluje porušování pravidel jako Wan v Insidious a nabízí jen to, co jsme už viděli jinde, napětí se v některých scénách doslova valí z plátna. O lekačky či silně znepokojivé výjevy rovněž není nouze.

Režie však zaujme především precizní prací s prostorem. Jak (napůl digitálními) přelety nad zlověstnými mokřinami, tak především pohybem po samotném domě. Není to žádné nepřehledné bludiště. Watkins však dokáže s těmi třemi místnostmi, jedním schodištěm, halou a několika temnými kouty kouzlit celý film. Všechno je přehledné a divák se dokonale orientuje v prostoru, čímž se stírá obvyklá „snovost“ podobných filmů. Děsivý tu není dům, pouze jeho obyvatelé. Samotná budova jako by tentokrát byla hrdinovým spojencem. Když se Danny po prvním setkání s nadpřirozenem a splašeném útěku rozhodne ještě jednou do sídla vrátit a dokončit svou práci (a pátrání), nezní to nijak nelogicky. 

Radcliffe rozhodně nepodává oslňující výkon, který by stíral rozpaky z dlouholetého, a přece až do konce nepříliš přesvědčivého šermování kouzelnou hůlkou. Na druhé straně ale ani nevypadává z role a nekazí show. Je zkrátka adekvátní a s výtečným Ciaránem Hindsem v roli místního boháče, který „na ty hloupé pověry moc nevěří“, tvoří zajímavé duo. Ve finální třetině filmu jim rozhodně budete držet palce.

Žena v černém se povedla. Jako taková pomůže Radcliffeovi odstartovat samostatnou kariéru a Hammerům natočit pár dalších nízkorozpočtových hororů. Především jde ale o film, na který si koncem roku určitě vzpomenete, když se vás někdo zeptá, jestli jste se letos v kině opravdu báli.