Jestli jste si mysleli, že je Spider-Man: Napříč paralelními světy vaším nejoblíbenějším letošním animákem, pak se nejspíš budete muset zamyslet znova. Alespoň tak jeden filmový server uvedl svoji recenzi k novince studia Paramount Pictures Želvy Ninja: Mutantí chaos, která čerstvě přistála v kinech. A já tu pár hodin po projekci jen sedím a kroutím hlavou nad tím, jestli mi vážně zážitek až tak moc zkazil nepovedený dabing, nebo mi pustili jiný film, nebo je tolerance ostatních lidí snášet těžce pubertální teenagery vyšší než ta moje. Upřímně nevím, ale i přes veškeré mé původní natěšení mě nakonec tenhle svérázný želví počin docela zklamal.

Začnu tím hezkým. Originální styl animace mi nesmírně sednul, vypadá to jako mix ručně kresleného komiksu a punkových čmáranic v sešitě zastydlého, ale zatraceně talentovaného středoškoláka s barevnou paletou skládající se výhradně z odstínů toxicky zelené. Ve filmu navíc rezonuje téma mutantů, což tvůrcům umožnilo se vyřádit i v designu jednotlivých příšerek, přičemž některé budete určitě znát (Rocksteady a Bebop jsou cool jako vždy), jiné jsou méně známé a hodně divné, přesto sem však všechny krásně zapadají a kupodivu se jim dostává i dost prostoru. V centru všeho dění pak stojí samotní želváci, jejichž origin snímek vypráví, a do kterých šlo pochopitelně nejvíc práce. A ještě aby ne, když jsou zároveň součástí většiny vymazlených akčních scén.

Což mě přivádí k druhému aspektu, který milerád pochválím. Akce je totiž strašně fajn, má skvělou choreo, zpravidla do ní hraje boží hudba, navíc je jí ve filmu překvapivě dost čili pomáhá přebíjet (alespoň do nějaké míry) ty horší pasáže, a hlavně jí nechybí nápaditost i nějaká vnitřní logika, takže navzdory tomu, že hlavní čtveřice hrdinů nemá ze začátku vůbec žádné zkušenosti s bojem, pořád jejich bitky působí jako bitky, a navíc je postupem času vidět i určitý progress. Ostatně promyšlená není jenom ta, ale i jakýsi rámec příběhu, ve kterém mladí Michelangelo, Donatello, Raphael a Leonardo touží po tom stát se součástí lidské společnosti, ta se ale pochopitelně mutantů děsí a chce je zničit. Na to jsou pak napojené motivace nejen hlavních hrdinů, ale vlastně i mistra Třísky, záporáka, a koneckonců i školní reportérky April O’Neil.

V příběhu je hodně kladen důraz na to, že lidé jsou zlí, a mutanti vlastně ti hodní, co jen touží po tom, aby je ostatní akceptovali, což je dále umocněno faktem, že všichni lidé v tomhle filmu jsou nakresleni jako oškliví, zatímco jediná April, která se rozhodne želvákům pomáhat, je „pěkná“ (byť samozřejmě vůbec neodpovídá předloze). Celkově jsou zde motivy i poselství poměrně doslovně vysvětleny, což je nejspíš dáno záměrem zavděčit se hlavně těm nejmenším, byť nemám pocit, že z filmu budou zas až tak nadšení. Klidně se ale můžu plést. Pointou je, že scénář spoustu věcí záměrně zjednodušuje, i proto vlastně film se Spideym nelze vůbec srovnávat, protože byť je obojí animované, každý se vydává naprosto opačnou cestou.

Zatímco Spider-Man se zabývá komplexními lidskými tématy, které v člověku díky dospělému zpracování rezonují už během sledování, Želvy Ninja povětšinou jen zkratkovitě řeší pubertální činy (a sny) party outsiderů, což má sice okamžitý efekt, ale později v divákovi nic moc nezanechá. Což o to, jako taková prvoplánová zábava by to za jiných okolností mohlo fungovat, tvůrci se ale tak moc snažili vžít do myslí teenagerů, až to maličko přepískli. Blbnutí hlavní partičky je tudíž zábavné prvních pět minut a pak se stane spíš úmorným s příležitostným úkrokem do trapna. To bylo v dabingu samozřejmě ještě podtrženo snahou překládat milion popkulturních odkazů do českých alternativ, které si troufám tvrdit, vůbec alternativami nejsou! V jeden moment si například jedna z postav postěžuje, že není tak oblíbená jako Vojta Dyk, jindy se zase odkazuje na Vondráčkovou nebo Pohlreicha...

Přehrajte si trailer Je to vlastně škoda, protože ve finále šly výše zmíněné věci konečně stranou, a na jejich místo nastoupila velkolepá gradace jako z nějakých Kaiju fláků, konečně se začalo trochu brnkat na emocionální struny a samotný závěr včetně potitulkového dovětku lákal na film, který bych moc chtěl vidět. Blbý, že tomu předcházela asi hodina intenzivního facepalmování. Odrazovat od kina vás úplně nechci a nebudu, pořád si myslím, že bokem původního seriálu a hraných devadesátkových filmů, jež budou mít v mém srdci vždy své pevné místo, je tohle nejpovedenější a nejvěrnější adaptace komiksu, jaká vznikla. Rozhodně lepší jak ty poslední pekla. Navíc se stylizací, která se vážně jen tak nevidí, a soundtrackem dvojice Reznor/Ross, jenž letos v klidu zařadím k tomu nejlepšímu, co jsem v kině slyšel. Lhal bych však, kdybych tvrdil, že jsem nečekal a nechtěl podstatně víc.