Mám takové příjemné podezření, že David Ayer chtěl tenhle film natočit už dávno. Ve svých předchozích počinech si sice hrál na policajta, ale blbnout s tanky za druhé světové je přece mnohem větší, i když také nepoměrně dražší zábava, no ne? A s Fury se Ayer konečně dostal tam, kam směřuje každý hračička s nosem zabořeným do učebnic dějepisu, případně brakových story z fronty. Ayerův spektákl si z obojího půjčuje zhruba nastejno. Chvíli se tváří jako temné drama poukazující na hluboké válečné jizvy, chvíli zas máte pocit, že za vás někdo hraje nejnovější díl Wolfensteina. A abych pravdu řekl, Brad Pitt se chová i vypadá jako B.J. Blazkowicz, i když nacisty většinou kropí z bezpečí svého tanku a snaží se novopečeného tankistu Logana Lermana protáhnout válečným peklem.

Železná srdce: FOTOGALERIE

Zápletka není nikterak komplikovaná. Lerman hraje utřinosa, kterého od psacího stroje převeleli na post řidiče tanku, protože... no protože střílet slova a střílet olovo je v zásadě to samé, zvlášť když je cíl nedaleko (píše se duben 1945) a je potřeba do masomlýnku cpát, co zrovna přijde pod ruku. Lerman se dostává do Pittovy jednotky, která brázdí válečnou zónu už tři roky, přičemž každý tankový nerd vám řekne, že průměrná doba přežití tanku v bitvě se počítá na minuty. Ale nechme to být, protože přece jen koukáme na hollywoodský slaďák, kde se chlapi neholí a nemejou a jejich holky se jmenují Sherman a Garand nebo Browning. Lerman dostává od ostřílených kolegů čočku a Pitt se ho snaží otrkat mimořádně hustým způsobem. A totéž dělá Ayer s divákem, když mu ukazuje unavené a prázdné pohledy vojáků, kteří se od mrtvol na korbách náklaďáků liší jen tím, že občas trhnou hlavou a opětují nepřátelskou palbu.

Ani na chvilku nepřestanete věřit, že tenhle film brousí hranice eRkového ratingu. Je špinavý, hlasitý, ulepený krví a potem, a když v něm někdo někoho trefí, většinou dotyčnému upadne hlava nebo nějaká ta důležitá končetina. Od čtvrtého Ramba jste pravděpodobně takový masakr neviděli. Intenzitu Spielbergova vylodění v Normandii už sice nikdo nikdy netrumfne, ale Ayer ladí na podobnou notu a je moc dobře vidět, kde bral v mládí inspiraci. Zároveň tváří v tvář nefiltrovaným válečným útrapám ale prosvítají scenáristické berličky, které umožňují naší superjednotce přežít. Hned v úvodu je zmíněno, že americké tanky jsou proti těm německým druhá liga, v pozadí minimálně jednou vidíme bombardéry, ale naše jednotka má štěstí a střely jí doslova magicky míjejí. Dokonce i přímý střet s nepřátelským Tigerem, který působí opravdu nedobytně, je nakonec vyhrán "na penalty".

Jasně, dramatická licence, abychom si mohli užít Pittovu velitelskou image a mohli se o kluky v plechu patřičně bát. Ayerův příběh je ale až příliš schématický. Jako by nás provázel po válečném muzeu a ukazoval jednotlivé rekvizity jednu po druhé. Tady vlevo máte ukázku toho, jak se věšeli zrádci, tady napravo máme znásilňování a v další místnosti si ukážeme, co s vašimi vnitřnostmi udělá zásah fosforem. Jenže Ayera jako obvykle zachraňuje solidní casting a dialogy, které se postavám trefují do huby. Nečekejte tu nějaký přesah, dokonce ani melancholický spielbergovský podtext. Fury je echt chlapský film, dokonce natolik, že z něj budou křehké dívky padat do mdlob a feministky se možná rovnou samovznítí. Ayerovi totiž umí črtat charaktery jen kladivem, štětec je pro něj příliš sofistikované náčiní. Takže opět můžete čekat jen černobílé drsňáky, co jsou buď příliš zadumaní do sebe, nebo jsou to rovnou nesympatičtí kriplové, které omlouváte jen proto, že zrovna kopou za váš tým. Díky bohu za Pitta, který si svou šéfovskou roli užívá a občas se tváří alespoň dvojsmyslně.

Přehrajte si trailer Tím nechci říct, že by ostatní hráli špatně - Shia potěšil a Lerman překvapil, ale právě v jeho případě je vidět, jak občas herecky předbíhá omezenou roli. Jeho přerod z pisálka do válečné mašiny je kostrbatý a třeba scéna s vajíčky působí až nechtěně komicky, jasná ukázka toho, jak chce zkratkovitě Ayer předat divákovi nějaké poselství, ale zvrhne se to v tanečky mezi ohranými klišé. Na dialogy naštěstí film ani při dvouhodinové stopáži moc neužije. Když tu někdo mluví, tak většinou křičí hlášky "došlo mi střelivo", "nepřítel na čtyřech hodinách" nebo "dopr... to bylo o fous!".

Herci v těch mírně rozpačitých dialogových scénách brání film vlastním tělem a moc dobře vědí proč. Jeho opravdovým masem jsou totiž scény akční. A tady mne film položil na lopatky. Omlouvám se, ale banální děj pro tentokrát odhazuji v dál. Tohle není dětská fascinace jako u prvních Transformerů, kde člověk s čelistí na zemi čuměl na nádherné roboty. Ne, tady umírají lidi stylem, nad kterým se nervózně otřepou i fanoušci Noční můry v Elm Street. Jenže když parta zarostlých chlapů brázdí v tanku pole a dělá z nepřátel kulhající ementály, vypadá to přesně tak, jak to znáte z Battlefieldu nebo Call of Duty, aniž by to ovšem mělo tu povrchní patinu. Posádka tanku vám po první bitvě chtě nechtě zaleze pod nehty a masakrální střety pěchoty s tankovou divizí jsou špičkovým řemeslem, které vás zarazí do sedaček.

Tady Ayer jako režisér definitivně postupuje do vyšší ligy a hlavně divákovi nemaže CGI med kolem huby. Nepochybuji, že v sedmdesátimilionovém filmu nějaké ty peníze na triky zbyly, ale výbuchy i průstřely vypadají čvachtavě a přesvědčivě. Dokonce i stohlavá palba se značkovacími náboji má blíž k realitě než ke Star Wars a hezky vtáhne do děje. Jestli to samo o sobě stojí za návštěvu kina? Možná i za dvě. Tohle je film, který chcete vidět na velkém plátně. Tohle je film, na který chcete vzít svého tátu, protože nemáte pochyb o tom, že si ho užije.

A to užívání myslím v dobrém i ve zlém. Pittův tank lze snadno rozstřílet, když začnete řešit morální rozměr scénáře, jeho chabou gradaci a vlastně i pochybný směr, kterým se snaží obhájit neobhajitelné, ale stejně tak ho lze adorovat jako zmíněné brakové komiksy s válečnou tématikou. Jsem si jist, že někdo v tom skrytou agitku najde, stejně jako to někoho donutí se konečně zaregistrovat do World of Tanks nebo si přečíst nějakou hezkou válečnou literaturu. Třeba o tom fosforovém svinstvu, co dělá z lidí olympijské pochodně.

Vysoké hodnocení ze mne automaticky udělá sadistu, nevyblbnutého puberťáka, co si virtuálně i reálně hraje s vojáčky, ale faktem zůstává, že se mi Ayer trefil do noty a natočil nekompromisní chlapáckou týmovku. Objevuje se v předvečer oscarové sezóny, ale po soškách nebaží ani náhodou. To by Ayer opravdu musel vyměnit kladivo za štětec. A možná by to byla škoda, protože právě Fury dokazuje, že kladiv je občas potřeba.