Nad některými věcmi zůstává rozum stát. Třeba jsem si dodnes myslel, že Jodie Foster vybírá role pečlivě, s rozvahou a rozhodně se nezdráhá přečíst si scénář čtyřikrát pětkrát než na něco konečně kývne. A hle – přichází film, na jehož plakátě se tyčí Abigail Breslin v indianajonesovské póze se zlatým dalekohledem pod paží a má výraz adekvátní výrazu dítěte, které si splnilo svůj sen (strávilo několik dní na ostrově). A propaguje ten samý film, ve kterém se Jodie Foster naprosto nemožně pitvoří, kroutí, legračně padá na zem a vůbec, dělá spoustu jiných věcí, které si pětileté děti představí pod pojmem „povedená taškařice“.

Ano, Jodie Foster hraje ve filmu pro pětileté děti, který je prošpikován dialogy pro pětileté děti, ochočenými zvířátky, které dělají to, co jim mimo obraz přikáží jejich cvičitelé, a jednou malou holčičkou, která zapojením kabelu dokáže spravit poničené solární panely a dostat se tak na internet (!). Je to tak naivní, až by z toho šel udělat muzikál – a je to TAK naivní, že to prostě nelze brát jako výtku, protože byste byli za suchary. Všichni vědí, jaké role hrají a na čem jsou, všichni tuší, že Oscaři za to nebudou. Štáb dostal k dispozici atraktivní lokace a tak natočil film pro děti. Kdo za tím bude hledat víc, ošklivě si natluče kokos o nejbližší kámen.

Co mě mrzí a co beru trochu jako podfuk na diváka – film vlastně není vůbec o ničem. I když se v něm stane spousta věcí, které vypadají důležitě, ve finále vůbec důležité nejsou a jsou tu jenom proto, aby film dotáhly na hranici devadesátiminutové stopáže a i tak to zvládnou hodně těsně. Jednotlivé scény jsou dětsky efektní, ale nadmíru prázdné a diváka nakrmeného trailery zřejmě překvapí, že hrdinové spolu na ostrově netráví třeba polovinu filmu, ale pouze posledních deset minut (resp. poslední jednu minutu). Happy end přijde náhle a nečekaně, aniž by došlo k něčemu výrazně „lidsky dramatickému“, co by stálo za to uzavřít. A náznaky chvilkových dramat zas a znova končí s ostudou v koši pro rychlokvašené scénáristické výpotky. Zářným příkladem budiž linie o obsazení ostrova chamtivými námořníky, kteří jej pronajímají jako dovolenkovou atrakci – scéna trvá dohromady asi deset minut (tj. kratší dobu než třeba záběry na lachtany a leguány případně sestříhané do jednoho celku), v jejichž rámci uvidíte kromě prdícího obojživelníka neuvěřitelně špatný úsek, kde Abigail Breslin pomocí dalších tajných pohybů ze svého supermanského rejstříku probudí k životu sopku. Ta už ale po minutě zase přestane být aktivní, protože je na řadě další rozhovor se zvířátkem… a jede se dál.

Zvířátka, to je obecně alfa a omega Zapomenutého ostrova. Evergreeny jako létající leguáni s fešnými úšklebky přímo na kameru, pelikáni držící v zobáku nářadí z kůlny či zmiňovaní lachtani v tisících variací na libovolné cirkusové skotačení jsou nezpochybnitelnými kandidáty na redakční guilty pleasure pro tenhle rok. Abigail Breslin zjevně nemá nejmenší tušení, jak by v jejich okolí měla hrát a tak pro jistotu – jako všichni ostatní v tomhle filmu – prostě a jasně předříkává nahlas to, co se právě děje. Symptom hlasitého psaní e-mailu ve filmech přežívám už poměrně statečně, ale situace, kdy se glosuje opravdu každý pohyb ruky, přestože schématičtější už být prostě nemůže (je to pohyb ruky!) – takové situace mi nepřijdou ani dramatické, ani jinak zajímavé, ale prostě jenom trapně popisné jako z výukového televizního seriálu. Výroky „jsem tu sám“, „kolem mě nic není“, „pluje sem žralok“ a „já vám dám, vy žraloci!“ podrazil scénář nohy bohužel i Gerardu Butlerovi, který tu snad jediný neměl co ztratit, přesto to dokázal – jmenovitě důstojnost a poslední špetku hrdosti, tak tvrdě tesanou hřmícími výroky z Třístovky.

Hudba Patricka Doylea burácí jako by měl přijít konec světa, malá hrdinka si hraje na MacGyvera a duo na režijní sesli nehledě na onu dětskou naivitu výrazně neujíždí. Vlastně mi přišlo, že je to opravdu velice hloupé, ale upřímně jsem ani jedinou minutu neměl pocit, že se nějak výrazně nudím a dokonce si nepamatuju, kdy naposled by mi film zcela mimo mé zájmové spektrum utekl tak rychle jako Zapomenutý ostrov. A to je pro film přece jen ta nejlepší vizitka – pokud nemáte čas kousat si nehty nudou, asi na té Abigail s Jodie něco je. Lachtanům zdar!