Ať to máme za sebou hned, tak ano, Clint Eastwood bez nejmenších pochyb natočil lepší filmy než Zahrajte mi „MISTY“ a jeho Nesmiřitelní, Tajemná řeka nebo Million Dollar Baby jsou o několik řádů lepší a důležitější snímky než jeho debut. Přesto si stojím za tím, že si štimpl VIM zaslouží, protože rozhodně je „important“ a nejen pro samotného Eastwooda. 

Toho režírování vždycky lákalo a během své herecké kariéry rád koukal přes rameno filmařům, kteří točili jednotlivé epizody seriálu Rawhide, ale později i zkušenějším, slavnějším a zajímavějším tvůrcům. A učil se a čekal, až bude mít odkoukáno dost na to, aby to za kamerou zkusil sám. Nespěchal a trvalo to sedmnáct let, než se k režírování odhodlal. A právě tohle čekání možná zapříčinilo, proč je z Zahrajte mi „MISTY“ tak zajímavý a zároveň tak eastwoodovský film. 

Pokud se budeme držet čistě práce s žánrem, natočil Clint jako svůj debut nečekaně vyzrálý psychologický thriller o lehce namyšleném a DJovi, jemuž lezou hezké holky do postele bez toho, že by se musel snažit. A o jedné fanynce, jejíž obdiv postupně přerůstá v zamilovanost a pak až v nebezpečnou obsesi. Dnes bychom to asi nepovažovali za extra originální téma, ale způsob, jakým Eastwood vypráví a přistupuje k postavám, jasně ukazuje, že se tu za kameru postavil budoucí velký filmař. Eastwood se jako herec nebojí ustoupit do pozadí a dát prostor své kolegyni Jessice Walter (dlouhé roky dabovala matku hlavního hrdiny geniálním animovaném Archerovi). Navíc pojal svého hrdinu jako poněkud morálně problematického, takže i když se objeví první náznaky, že jeho obdivovatelka to možná nemá v hlavě úplně v pořádku, člověk mu trošku přeje, aby dostal od života lekci. Jenže postupem času tohle oťukávání charismatické rozhlasové hvězdy a drobné dívky s širokým úsměvem přetaví v brutální psychologický teror, za jaký by se nestyděl ani Alfred Hitchcock. 

Postupy, jaké tu Eastwood jako režisér a vyprávěč používá, se vlastně za ty roky moc nezměnily a sází na ně tvůrci povedenějších i méně vydařených variací jako Osudová přitažlivost s Glenn Close, nebo Posedlá s Beyoncé. Jenže Eastwood se tu nebojí diváka překvapit tím, že od budování nepříjemné atmosféry uteče na pár minut na návštěvu hudebního festivalu a donutí diváky i hrdiny užívat si klidu a pohody. Jen proto, aby jim to pak oplatil ještě intenzivnější dávkou teroru. Zároveň k Zahrajte mi „MISTY“ očividně přistupoval jako k filmu, u něhož věděl, že může být v případě neúspěchu jeho posledním režisérským pokusem, takže ho bez přehánění zaplnil vším, co má rád. Ať už je to jazz a obecně hudba, prostředí městečka Carmel-By-The-Sea, kde sám bydlel a pár let starostoval, nebo faktem, že jednu z menších rolí svěřil režisérovi Drsného Harryho Donu Siegelovi. Částečně, aby na něj mohl dohlížet a poradit, a z části proto, že ho měl prostě rád a vděčil mu za kariéru. 

Tady to zkrátka všechno začalo a i když jde do velké míry jen o žánrovku, Eastwood tu sebevědomě ukázal, že to s režií myslí vážně a Hollywood s ním musí počítat. A stojí za to si ty začátky připomenout, nejen kvůli němu, ale i kvůli faktu, že podobné filmy vznikají každých pár let i dnes. A všechny stojí na tom, co fungovalo už tady. Takže by nebylo přehnané tvrdit, že Clint ovlivnil jako režisér Hollywood už napoprvé.