Pokud se rozhodnete na Sama podívat, rozhodně musíte předtím absolvovat Casablancu. Je to nutnost nejen kvůli věčným odkazům a Bogartově postavě (ostatně samotný název je hláška z Casablancy), ale v úvodu Allenova filmu uvidíte v podstatě celé finále slavného Bogartova snímku, včetně zásadní pointy. Takže sejměte dvě mouchy jednou ranou a dejte si tohle kombo, ve kterém se nešetří památnými hláškami. Jenže zatímco černobílá klasika útočí romantickým "Paříž navždy bude v nás", Woody utvrzuje vztahy asi takhle: "Co děláte v sobotu večer?" "Páchám sebevraždu." "A v pátek večer?" Posun je jasný a Rossova svižná režie (a střídmá stopáž) přispívá k tomu, že tenhle film ani nemůže nudit. A to prosím ani v případě, že k persóně Woodyho Allena přistupujete s krajním podezřením. Když jsem se zpožděním potřásl rukou Carymu Grantovi a Alfredu Hitchcockovi, byl tenhle intelektuál se saxofonem další v řadě nevyužitých šancí. Navíc jsem k tomu dostal Bogarta, chlápka, co je posedlý telefonováním, mladou a snesitelnou Diane Keaton a definitivní pocit, že Woody nestojí jen na pár promyšlených hláškách, ale především na atmosféře a pečlivě odpozorovaných životních moudrech a souvislostech. Před deseti lety bych to možná neocenil, dneska se usmívám a klaním současně, protože nově nabyté zkušenostní dioptrie se mnou zas hnuly kus napříč žánry.

Což rozhodně neznamená, že bych zanevřel na Arnieho výzbroj, Slyovu krční tepnu o velikosti uralského ropovodu a zhulené kamarády z mokré čtvrti (ať už se jmenují Jay a Bob nebo Harold a Kumar), tenhle film má navíc i po šestatřiceti letech mnohem blíž parádně rozjetým komediím o všem a o ničem a možná ho mám rád i proto, že mu nepřekáží ta myšlenková "tíže" pozdějších Woodyho děl. Tohle je zkrátka vyjádření lásky. K ženám, oblíbeným filmům, neoblíbeným situacím a životu jako takovému. A na to čas od času slyší každý.