Za všechno může internet. Dlouhé roky byl filmový brak výsadou expertů, cinefilů a podivných existencí, které dlouhé hodiny hnízdily ve videopůjčovnách a kinoarchivech. Pak přišla síť a všechny ty šílené filmy, o nichž si šlo jen číst, vyvrhla do našich osobních počítačů. Chcete vidět legendární maso? Stačí dva kliky a máte ho na talíři.

Každý může být in že viděl film o nacistických vlkodlacích, každý si může snadno šlechtit svůj rádoby zvrácený vkus a dopovat se tlejícími hrdiny i dementními souloživými béčky. A každý adept filmového řemesla může snadno nabýt pocit, že když vezme tyhle pokleslé ingredience a ještě je o jeden řád přežene, stane se pro filmové pažravce osobou stejně proslulou jako Romero či Tarantino. Což je fatální omyl.

Stačí si prohlédnout desítky levných zombie komedií, které se vyřítily do éteru během posledních několika let – většina z nich možná stála víc než české Choking Hazard, ale skoro všechny skončily tamtéž: V zapomnění, nebo v místech, kde se brak, pokleslosti a starý dobrý béčkový hnus dočkal jen sterilního odrazu v zrcadle. Vždyť i ten velebený Soumrak „mám deset dobrých fórů a přesto mě lidi vytlačí do TOP 250 na IMDb“ mrtvých není žádné terno. Ale i tak si zaslouží víc hvězd než „zabijáci lesbických upírů“.

Film s lákavou synopsí jede přesně ve stylu „přepal to, něco z toho vyleze!“. Nevylezlo. Sexy zápletka o dávné kletbě (se stylovým historickým intrem a jednou z pěti výborných hlášek) se brzy zvrhává v tápavé hledání humoru. Schéma s vtipnou dvojkou moc nefunguje, protože první mlčí a druhý zůstává sám v poli jako další zábavný tlouštík (horší Nick Frost - a bez Simona Pegga), postavě fuckujícího kněze chybí dialogové střelivo a ani jednotlivé likvidace upírek moc neoslní. Na gore efekty nedojde a nápady stačí jen na pár úderů topůrkem do obličeje.

Naštěstí režisér Phil Claydon celkem ovládá řemeslo, a tak se rozpaky nad další levnou grindhouseovskou variací podaří aspoň utlumit v druhé polovině. Obloha se zatáhne, všechny prsaté modelky se začnou vzájemně roštovat a film získá nejen jasný audiovizuální „ksicht“, ale i solidní finále a pár vděčných momentů, které svou svěžestí překročí rámec jednoho filmu (meč!). Ale člověka pořád mrzí, že humor se těží prakticky výhradně z nejapného pohledu dvou loserů, kterým před obličejem proběhlo stádo polonahých sexbomb – takové fóry se vejdou i do Prciček. To si Claydon vážně myslel, že se díky nim stane novým Rodriguezem?