Japonská legenda Akira Kurosawa dodnes patří mezi režiséry, jejichž díla stárnou s velkou grácií. Jeho fascinace západními žánry (především westerny a noirovkami) a schopnost skloubit typicky japonský styl s mezinárodně pochopitelným vyprávěním činí z jeho vrcholných děl nadčasové záležitosti – a jedním z nich je bezesporu Yojimbo, někdy uváděný také pod názvem Tělesná stráž.

Jak je pro Kurosawu v podstatě standardem, celý snímek se pyšní nádhernou vizuální stránkou s precizní kompozicí prvků mizanscény a velkou hloubkou ostrosti, často postihující dění ve více plánech či dynamický pohyb postav před kamerou. Výrazné hudební motivy kombinují japonskou tradici se zřetelně westernovými prvky. Inspirace noirovkami se zase projevuje hrou světla a stínu, a to především v napínavé scéně útěku ústředního samuraje za zajetí.

Než se do něj však dostane, sledujeme příchod zádumčivého hrdiny (s nejasným, pravděpodobně smyšleným jménem Sanjuro) do děsivě mrtvolného městečka. Samuraj (či přesněji rónin, jelikož se toulá světem bez pána) se rychle dozví, že ves je rozdělena na dva znepřátelené tábory, kvůli jejichž potyčkám ustal běžný život. V bojích ostřílený válečník prokáže své schopnosti a oba bossové jej chtějí najmout jako svou tělesnou stráž. Celá vesnice se zapojuje do souboje, ve kterém jde víc o nervy než o usekané ruce (přestože dojde i na ty).

Zní to povědomě? Aby ne, Kurosawova klasika se dočkala dvou nepopiratelných remaků a samozřejmě výrazně ovlivnila celý subžánr snímků o tichém hrdinovi stojícím vůči přesile. Westernový remake Sergia Leoneho Pro hrst dolarů byl tak očividnou vykrádačkou, že se slavné japonské studio Toho (stojící za Yojimbem) snad ani nemohlo neuchýlit k žalobě. První část dolarové trilogie je samozřejmě rovněž špičkovým dílem, ovšem tento rozpačitý přístup ke zdrojovému materiálu jí upřít nelze. Oficiálněji pojal remake Walter Hill o tři dekády později, když obsadil Bruce Willise do hlavní role gangsterky z prohibiční éry Poslední zůstává.

Kurosawa si vystačí s krystalicky čistým, soustředěným vyprávěním. Sledovat Sanjurův odpor vůči mrzkým vládcům městečka je poutavé a zároveň nebanální. Hrdinova zasmušilost vůči dobovým poměrům je místy zjemněna zábavnými, až karikaturními postavičkami, díky nimř je tento žánrový mix barevnější a nepředvídatelnější. Vždyť očekávání jsou nabourána už ústřední premisou: Samurajové byli známí pro svou věrnost, oddanost pánovi, ale Sanjuro sice oplývá mnoha kvalitami, jenže loajalita mezi ně rozhodně nepatří.

Snad nejzajímavějším prvkem příběhu je však zdánlivá amorálnost Sanjura. Velkou část děje totiž prosedí v hospodě, popíjí saké a licituje o penězích, které mu jeden či druhý z bossů může nabídnout. Zhruba polovinu děje si nemůžeme být jisti, co je vlastně zač a kam dění ve vesnici nakonec posune. Působí skoro až nadpozemsky, jako by se ho problémy okolních zoufalců vlastně ani netýkaly. Až když se zjevným znechucením nad sebou samým udělá dobrý skutek, je za něj náležitě potrestán a poprvé se ocitá v úzkých.

Ve chvíli, kdy si divák myslí, že film už prokouknul, dokáže Kurosawa vytáhnout eso z rukávu – a to v případě revolverem ozbrojeného kovboje platí dokonce doslova. Samuraj s koltem mění pravidla hry a do nezbytně kontaktních soubojů s katanami vnáší prvek hrozby na dálku; a tím pádem i zbabělosti, kterou však může někdo považovat za pragmatickou vychytralost. Zpracování témat morálky a hrdinství je nejednoznačné, možná až bez uspokojivých odpovědí; ale s o to větším prostorem pro divákův vklad. Uvažuje vůbec Sanjuro morálně, když se snaží vmanipulovat prohnilé vesničany do vzájemného vyvražďování?

Na dnešní poměry a pro evropského diváka je úplný závěr možná trochu roztahaný. Jedná se však jen o jednu z mála pih na kráse tohoto díla, jež je Kurosawovým nejpopulárnějším filmem v jeho rodném Japonsku. Od svého uvedení jeho popularita jen rostla a dodnes ho najdete ve většině prestižních výběrů nejlepších filmů všech dob – a nyní už i včetně série VIM na MovieZone.