11. září 2001. Čtyři unesená letadla se chystají zničit ikony odkazující k neotřesitelnému postavení Spojených států amerických v dnešním světě. Věže Světového obchodního centra to schytaly nejhůř a staly se symbolem zlomu v dalším vývoji celé zeměkoule. Řada z aktérů tehdejších událostí přežila, řada zahynula. Dva policisté William J. Jimeno a John McLoughlin měli to „štěstí“ být při tom a vrátit se domů s fungující tělesnou schránkou. Tohle je jejich příběh....

World Trade Center provází otázka, zda skutečnou bolest už dostatečně zakryl čas. Zda Amerika dospěla do doby, v níž je možné trýznit se již ryze filmovými slzami. Greengrassův Let číslo 93 na tento dotaz odpověděl jednak rezolutně, zároveň i bezvýhradně mistrovsky. Stoneovo podání pohromy sice od začátku zavánělo patetickým a ubrečeným průšvihem, Greengrassův opus magnum, jenž brutálně zneutralizoval veškeré mé obavy z filmování ožehavých otázek, ovšem mimoděčně nabádal k optimismu i v souvislosti s World Trade Center. Naděje se ale proměnily v prach a popel a ptá-li se mě někdo dnes, zda už nastala vhodná chvíle na poklekávání před hrdiny těch zářijových dnů, tvrdím, že ne. A že ani nikdy nenastane. Ne kvůli čerstvým vzpomínkám, ale kvůli tvůrčí hlouposti...

Nejsmutnější je, že tuto prostoduchost nalézáme u Olivera Stonea. Osobně jsem jej sice dlouhé roky neuznával kvůli jeho zjednodušenému, leckdy černobílému pohledu na svět dobrých a zlých (Četa, Wall Street), ba mě i přímo vytáčelo jeho rozmlouvání s bossem z „ostrova svobody“, Fidelem Castrem (Commandante), Alexander Veliký, The Doors nebo Narozen 4. července však moje antypatie postupně obrátili v uznání. Opravdovou úctu, která překonává názorový nesouhlas a chápe Stonea jako přemýšlivého tvůrce, jenž se nebojí šlapat proti větru a tnout do živého – byť leckdy s přehnaně vyhraněnou optikou.

World Trade Center je v tomto smyslu plivancem do tváře všem, kteří Stonea primárně uznávali ne kvůli „cool záběrům na padajícího vojáka“ a „hustým scénám z americkýho fotbalu“, nýbrž pro jeho osobitý náhled na společenské dění a nebojácnost v jeho vyjadřování. Památka padlých je totiž velebena tím nejtupějším možným způsobem: Patetickým hlazením po dobrých amerických srdcích, které tepaly po útoku zvenčí na stejné frekvenci. Na to se přeci nesmí zapomínat! Ono by se jistě nezapomnělo, a když už, vzpomínky pamětníků a dokumentární materiály by veškerou sounáležitost zvládly rekonstruovat bez zápachu vykalkulovaného kýče, který drastické momenty mění v banální listování červenou knihovnou. Ale zas by nebylo čím balamutit citově vachrlatější diváky...

Stone se už ve čtyřicáté minutě filmu vzdává prakticky kompletního prostoru pro jakékoliv pompézní filmařské exhibice: Rychle pohřbí své „hrdiny“ (kteří ve skutečnosti nic nestihnou dokázat) pod tuny prachu, oceli a betonu, a pak s nimi absolvuje úmorně dlouhé vyprošťování, které v zásadě nepřesahuje příběhový rámec jakéhokoliv katastrofického filmu z blízké videopůjčovny. Dva policisté se snaží udržet při životě a ti nahoře se je pokoušejí najít a zachránit, přičemž potenciální napětí logicky předem hatí skutečnost, že víme, jak to dopadne. Dlouhé minuty se proto vyplňují zejména dialogy mezi oběma zavalenými, jejich vzpomínkami na rodinné blaho (doslovně ilustrovanými) a uplakanými výlevy ve famíliích, které trnou hrůzou při pomyšlení na nejhorší

Netřeba v tomto přístupu primárně hledat klíč ke katastrofálnímu výsledku. I z tak úzce vymezeného prostoru se mohl Stone vymanit, pokud by zvolil jen trochu netradiční perspektivu anebo se odvážil jít na dřeň věci. Jeho velebení rodinných hodnot je ovšem smrtelně ulepené, když za pomocí těch nejkýčovitějších obrazů (přičichávání k prostěradlu, radost s dětmi) vzpomíná na krásné chvíle před útokem. V zářivých barvách německé televizní romantiky, za zvuků tklivé hudby a se stoprocentně silnějším zájmem o mokré kapesníky než o složitější psychologii, natož zamyšlení, se Stone stává cukrářem, který bolest Američanů obaluje ve vatě, aniž by jí chtěl doopravdy léčit. Stoneovy filmy mohly často fungovat jako terapie, která rýpáním do jizev pomáhá k jejich zahojení, World Trade Center však působí pouze jako podvodný léčivý pramen, jenž líčí New York v pokrytecky líbezné podobě.

Stoneovo vyjevení hrůz z 11. září se spokojí s elegantními obrazy a emocemi ždímanými skrze „I Love You“. Na rozdíl od Greengrassova adrenalinového dramatu, v němž jsou hrdinové v mžiku zatlačeni do míst, v nichž je „Miluji tě“ posledním předsmrtným výkřikem se vší svou tíhou a upřímností, projevy lásky i dobré vůle ztrácí ve World Trade Center všechen svůj obsah. S každým dalším úsměvem manželky, vroucným polibkem nebo hřejivým pohledem na synka, jenž svírá v prstech pilku na dřevo, se citelněji projevuje plytkost Stoneovy piety, která navádí k banálnímu vyznění a posléze i cynismu. Dobří mužové pak leží v troskách, jejich dobré ženy pláčí a sterilizované kulisy zkázy, v nichž se těžko hledá skutečné nebezpečí, nezvládají tenhle tvůrčí primitivismus zakrývat.

Prohra bolí o to víc, že Stone zjevně nechce svůj obřad o pevných srdcích rozmělňovat po Bayově vzoru monumentální akcí a romantickým trojúhelníkem (Pearl Harbor), nebo jakkoliv obšírněji konstruovaným příběhem (Okrsek 49). World Trade Center si zjevně nese ambice být seriózním, tedy zejména psychologizujícím pomníkem. Za tímto účelem si ovšem volí ty nejohranější propriety k dojímání a bez jakéhokoliv jiného obsahu (nepočítáme-li opravdu těžko uvěřitelnou postavu mariňáka a polopaticky instalovaného Ježíše (!)) drtí emoce na půli cesty mezi průměrným katastrofickým filmem s líbivou kamerou a nejpitomějším dojákem.

Samozřejmě je tu šance, že se vám bude World Trade Center zamlouvat. Pokud frázi o vypínání mozku v kině vztahujete i na to, aby z vás někdo dřel pocity bez ohledu na širší společensko-politický kontext a duševní hodnotu autorovy výpovědi, Stone u vás nepropadne. Americké občanství, ortodoxní katolicismus a slabost pro modré oči jsou samozřejmě výhodou. Jakkoliv Stone obecně nezanedbává řemeslnou stránku filmu (peníze jsou i v těch několika málo pompéznějších scénách vidět) a proti hercům lze těžko vznášet námitky vážnější než v kterémkoliv jiném hollywoodském filmu, sladkobolná tupost World Trade Center jistě urazí inteligenci nejednoho diváka. Podobně jako by se nemělo zapomínat na dobro v oněch vypjatých hodinách, nemělo by se ani přehlédnout, že Stoneovo přešlapování v rozvalinách Dvojčat vytváří totálně smířlivou, zjemnělou, ale i vyprázdněnou iluzi Ameriky, která je nasátá až po věž Empire State Building umělým sladidlem. Zmizel z ní život a zůstali jen chrabří tatíci, kteří rádi sledují své ratolesti, když běží v mraku levné voňavky vstříc jejich náruči.