Kde začít a jak vůbec tuhle recenzi uchopit, aby člověk nebyl narčen z mnoha předsudků? Wonder Woman 1984 chce být rozmáchlým eposem. Po relativně schematickém originu, který na vlně klišé dosurfoval k všeobecné divácké oblíbenosti, se režisérka Patty Jenkins a hlavní hvězda Gal Gadot rozhodly, že využijí rychlokvaškové slávy Wonder Woman a pošlou do světa tzv. message. Není to tak cringe jako přezpívané Imagine od Beatles, ale některé scenáristické odbočky jsou z říše, v níž zůstává rozum stát. Jak tohle prošlo přes ostřílené studiové hlavouny? Těžko říct. Wonder Woman těží z pozice jediného komiksového blockbusteru letošní sezóny, jakkoliv se podívá do velkých kin skutečně jen ve zlomku světa. Publikum je hladové, což je ideální příležitost, aby občas přimhouřilo oko. 

A vskutku, úvodní amazonský Spartan race nebo návrat do osmdesátek jsou fajn, když pomineme, že to první je zbytečně dlouhé, a to druhé jen ledabyle protažené žvýkačkovým filtrem. Vlastně se mi celá úvodní hodina WW1984 docela líbí a je mi jedno, že se postavy chovají naivně, v akčních scénách se kašle na základní fyziku a všude jsou dovysvětlovací záběry, které stopáž neúnosně nafukují (ne jeden, ale tři záběry na tikající hodinky jistého pána!). Někdo tvrdí, že je to donnerovské, že je to jasný odkaz na osmdesátkovou poetiku i styl vyprávění. To jsou s odpuštěním kecy, protože neustálé doslovné zdůrazňování věcí je trademarkem režisérky a nikoliv reliktem doby. 

Wonder Woman 1984: FOTOGALERIE

Krásně je to vidět na proměně Barbary Minervy (Kristen Wiig), kdy máte opravdu pocit, že cílovka je složená ze sedmiletých holčiček, jimž se musí neustále vše opakovat. A možná to tak je, protože násilí a sex ve filmu je na úrovni kreslených disneyovek. Dokonce i hlavní záporák, Maxwell Lord Pedro Pascala, je takový ten nevýrazný prodavač teplé vody, co fyzicky neublíží ani mouše a děj se nám marně snaží namluvit, že je hnán jen touhou po úspěchu, aby svému synovi dokázal, že je jednička. Tady ovšem scénář vrávorá, protože jako divák jsem Lordovi jeho otcovskou lásku nikdy nevěřil a jak postupně propadá moci hlavního MacGuffinu, stává se z něj bezskrupulózní hajzl, aniž by to však Pedro dotoval narůstajícím charismatem (v podstatě jen víc přehrává a koulí očima).

On tady ale vlastně ve skutečnosti nikdo fantasticky nehraje. Gal Gadot je nadprůměrná kráska a podprůměrná herečka. Ve většině záběrů, jež jako by vypadly z reklamy na Revlon, je naštěstí potřeba její přirozená krása a spolu s filmovým gradingem a fotogenickými kulisami to vlastně funguje. Jenže jakmile jí Jenkins na ramena naloží nějaký vysvětlovací voice-over, jde Amazonka do kolen a publikum s ní. Kristen Wiig by si ji herecky namazala na chleba, ale má k tomu bohužel jen málo příležitostí, protože po překotném originu vyklízí pole Maxwellovi a až do třetího aktu se oba záporáci perou o prostor před kamerou, aby zjistili, že už od začátku mají jasně rozdané role. SuperKristen má být tím svalem a pravou rukou, se kterou se má Diana poprat, kdežto Maxwellovi lze maximálně vykecat díru do hlavy.

Což mi připomíná, že v závěru Patty zahodila i šanci mít regulérní cat fight. Doslova, protože Kristen Wiig se tu mění v něco z muzikálu Cats, nicméně chvilku máte pocit, že má dostatečný potenciál, aby Wonder Woman pocuchala brnění. Škoda, že je celý fight žalostně krátký a odehrává se v noci, aby se zakrylo žalostné CGI. Choreografie je solidní, ale holky do sebe ve skutečnosti nešijí. A přitom by mohly. Cat fights jsou od toho, protože v souboji chlap vs. ženská prostě nemůžete nechat silnější pohlaví, aby do hrdinek bušilo hlava nehlava – od toho jsou tu hongkongské akční filmy nebo některá odvážnější akční indie. Ve velkém blockbusteru musíte být za Dušíny, a tak se Diany za celou dobu nikdo ani nedotkne. 

Syndrom Mary Sue je o to bolestnější, o co akční scény Wonder Woman vs. všichni působí bezkrevně. Diana skáče a dopadá jako by nic nevážila, její laso nerespektuje zákony fyziky a animátor ho kreslí vyloženě z místa A (Dianina ruka) do místa B (tam kde se zrovna nachází padající kaskadér). V očích všech, co mají oči, to působí divně, ale černošská holčička v úvodní scéně, která skládá poctu Komandu (!), se směje a nadšeně tleská. Pokud jste holčička, jistě budete taky!

Pokud jste o něco větší holčička, budete tleskat návratu Stevea Trevora. Největší scenáristické salto od čtvrtého Vetřelce nám přináší zpět milovanou postavu. Účel světí prostředky, protože charisma a komediální timing Chrise Pinea jako by na chvilku zastínil všechny problémy tohoto filmu. Co na tom, že je kolem mechanismu jeho comebacku nešetrně vystavěná celá zápletka? Že se tu nachází magický šutr zakletý v obřím prstenu jako z LOTRa, o jehož existenci nikdo neměl tušení, ačkoliv ukončil hned několik velkých civilizací? Nebudu prozrazovat víc, dokonce ani nezmíním body horror rozměr, kdy Steve ve skutečnosti není Steve… je to přesně ta křečovitá dovysvětlovačka, kterou ve filmu, v němž si fyzika i logika berou dovolenou, nikdo ve skutečnosti nepotřeboval.

WW1984 není zklamáním kvůli Patty Jenkins. Její jednička má svoje okamžiky. Zároveň je však vidět, že studio příliš popustilo uzdu, a že nafouknutý sequel není poháněný snahou odvyprávět fantastický příběh, ale neustálým nutkáním dostat do děje nějakou agendu s přesahem. Tentokrát jde o sobecká přání pozemšťanů, za nimiž se většinou skrývá háček. Jakmile si ho uvědomíme, budeme schopni vzít své tužby zpět a zachránit výměnou za skromnější životní styl planetu jako takovou? Ano, v závěrečném proslovu se to skutečně hodně zelená a vězte, že lidstvo skutečně poslechne a odvrátí armageddon. Po první covidové vlně bych možná tomuhle optimismu fandil, ale mezi druhou a třetí ho už režisérce a hlavní hvězdě ani nezávidím. Je to přesně ta naivita, kterou očekáváte u dětských filmů, protože malé duše je potřeba formovat směrem k co největšímu optimismu. Na rány života budou mít ještě dost času. Wonder Woman 1984 ale není animovaný raníček, je to drahý blockbuster a jít na globální publikum s touhle ekometlou, to musel někdo ze studia doslova usnout za volantem.

Paradoxní je, že ten pomalý úvod je o dost lepší než překotný a často se rozpadající finiš, kdy charakterové oblouky postav přestávají dávat smysl (navzdory tomu, že je vysvětleno, jak jim jejich přání potichu ničí osobnost). A přitom právě kvůli té první hodince a její doslovnosti je film úmorně dlouhý. Dvě a půl hodiny prosté nadhledu a často i humoru (Chris Pine nemůže zachránit vše a často je obětí tzv. dámských gagů), s deseti minutami průměrné blockbusterové akce a spoustou, spoustou banálních dialogů. 

Už teď víme, že WW1984 udělala “nějaká čísla” a Warneři statečně potvrzují trojku se stejným týmem. Neklesejte na mysli, Warneři to vyčíslí a za pár měsíců se nad Wonder Woman zavře voda. Anebo možná ne a aktuální covidový systém uvádění filmů na VOD zamlží cifršpionům oči. Recenzí jako je ta moje naštěstí není málo, a tak lze očekávat, že třetí Wonder Woman přibrzdí, když už ne mizerné tržby, tak divácké vystřízlivění. Zatímco americká kritika jásá nad ženským pohledem, zelenými myšlenkami a jinakostí filmu, tamní publikum si při svém hvězdičkování servítky nebere. 

Přehrajte si trailer Rád bych vám řekl, jak to celé bude pokračovat, ale mluvíme o studiu, které mělo v jednu chvíli několik různých Batmanů a Jokerů zároveň. A možná pořád ještě má, protože se v tom aktuálně nikdo nevyzná. Odhadovat další kroky Warnerů je jako tipovat, že opice na kokainu za výlohou na Times Square sáhne v následující vteřině po kuličce bílé, modré nebo červené barvy. Ta opice neví, co udělá! A je jí to vlastně úplně jedno. Takhle by se nějak ve zkratce dal popsat celý slavný DCEU. Už teď je ale jisté, že WW1984 se v něm uklidí někam do temného rohu, aby nikdo nevzpomínal na to, že v roce 1984 kvůli nějakému aladinovu šutru málem skončil svět v troskách. V novějších DC filmech si totiž na podobný event jako zázrakem nikdo nevzpomíná. Podivné? Ale nikoliv, drahý Watsone. Film jsem viděl před pár hodinami a vlastně už taky cítím, jak mi slastně utíká druhým uchem ven. This is the way.