Z Berlína přes Karlovy Vary až do českých kin – taková je cesta maďarského animovaného sci-fi White Plastic Sky. To kombinuje environmentální a dystopická témata a hned zkraje si můžeme říct, že velmi zdařile. Výsledek však přece jen poněkud klame tělem a kdo by čekal živelné akční dobrodružství ve stylu Rodiny na baterky či některých epizod antologie Love, Death & Robots, bude zklamán. Jedná se totiž spíše o přemýšlivější vztahovku, některými prvky vzdáleně připomínající třeba VALL-Iho, Blade Runnera či Železného obra.

Ocitáme se v Budapešti roku 2123, která se ukrývá pod nepropustnou kopulí. Blíže nespecifikované klimatické změny vyhubily veškerá zvířata i rostlinstvo a přeživší lidé spolu žijí v přetechnizovaném městě. Aby jejich starostí nebylo málo, mohou se dožít pouze 50 let – poté se jejich těla stávají majetkem státu, který z nich vypěstuje stromy poskytující kyslík i potravu pro ostatní lidi. Starší generace tak doslova umožňuje přežití svých následovníků, což je stejnou měrou poetické jako hororové.

Prvních pár minut se snažíme zorientovat v tomto specifickém světě, ale mnoho detailů nám zůstává skryto. Dystopický námět, v němž bychom mohli najít podobnosti ke klasikám žánru jako Soylent Green či Loganův útěk, by jistě šlo rozehrát do propracovanější minisérie či plnohodnotného seriálu, kde bychom přicházeli na kloub tomu, co se možná bude dít za sto let. Bezmála dvouhodinový film se však většinou těchto otázek nezabývá, zato se koncentruje na dvojici obyčejných, přitom však zajímavých a srozumitelných postav.

Psycholog Stefan každodenně pomáhá lidem vyrovnat se s předčasnou ztrátou jejich blízkých. Zdá se, že podobně dokázal pomoci i sám sobě a po nedávné smrti syna se snaží znovu začít žít. To však neplatí pro jeho o pár let starší manželku Nóru, jejíž truchlení se přetavilo v paralyzující depresi. Žena se proto rozhodne pro specifickou podobu sebevraždy a dobrovolně si do těla nechá implementovat rostlinu, díky níž se brzy přemění ve strom.

To vše se odehraje během první půlhodiny a rozehrané rodinné/vztahové drama se žánrově překlopí v road movie. Stefan se totiž se situací odmítá smířit, Nóru s implementovanou rostlinou unese a veze ji k tajemnému profesorovi kamsi do Tater, který se zdánlivě nezvratnou situací může ještě něco udělat. Nejde však o napínavé prchání před zástupci systému, kteří nechtějí ústupek dovolit – ztichlá a zdevastovaná krajina většinou jen nečinně přihlíží tomu, jak k sobě odcizení manželé zase hledají cestu.

Propracovaný vizuál využívá jak metodu ručně malované rotoskopie (tedy převedení skutečně natočeného materiálu do animace), tak i počítačové 3D animace. Obvykle se v rámci jedné scény vyskytují jak rotoskopicky překreslené postavy, tak i fotorealistická a rozlehlá pozadí, čímž je dosaženo zneklidňujícího oddělení figur od jejich okolí. I atmosférická hudba se v klíčových momentech dokáže ztlumit, což je v souladu s understated hereckými projevy Tamáse Keresztese a Zsófie Szamosi, představitelů Stefana a Nóry.

Prvotní namlsání barevným i tematicky bohatým světem může u někoho vést k následnému zklamání, jelikož většinu stopáže pak příběh plyne spíše pomalu, místy až meditativně. S citem k protagonistům a bez přemíry slov mapuje jejich vnitřní světy. To je od režisérského a scenáristického dua Tibor Bánóczki a Sarolta Szabó vcelku odvážné tvůrčí rozhodnutí, obzvlášť vzhledem k použití animace, která by k bombastičtějším atrakcím přece jen mohla svádět.

Namísto toho se ale tvůrci snaží zamyslet nad podstatou lásky a lidství, což sice zní jako klišé, avšak jejich závěry vůbec nejsou banální. A přestože poslední třetina snímku probíhá jinak, než by divák očekával, díky neopulentní tlumenosti a upřímné melancholii bude závěr v publiku ještě nějakou dobu doznívat. Do jaké míry můžeme za druhé lidi přebírat odpovědnost? Jaká je obecně podstata činností, které jsme si navykli dělat – neškodíme tím náhodou principům, za něž jsme v minulosti bojovali? A konečně, jak velkou cenu ještě má smysl zaplatit, abychom zachránili bližního, potažmo celé lidstvo?

Dosud nepříliš zkušeným (natož známým) Bánóczkimu a Szabó se v maďarsko-slovenské koprodukci podařilo vytvořit nadstandardně dospělý a myšlenkově bohatý snímek, jehož dystopická rovina není jen problémem, který musejí hrdinové překonat, nýbrž nevyhnutelnou realitou, již jako lidstvo musíme přijmout.