Avatar... mám, Pancharti... mám, Star Trek... mám. Taky si odškrtáváte zhlédnuté filmy a snažíte se dohánět resty, než se Silvestr (ne Stallone) zeptá, kolik a čeho jste v roce 2009 viděli? Nepřehlédněte přes tu záplavu modré barvy a pecek na DVD maličkost, která startovala v závětří Cameronovy aktuální pecky. Vyfič je pro drsnější polovičku lidstva zajímavé jen díky českému distribučnímu názvu, Ellen Page v hlavní roli a Drew Barrymore na postu režisérky. Jenže když se podíváte zblízka, zjistíte, že v tomhle indie "coming of age" filmu je víc energie, než v urychlovači z CERNu. A jestli jste loni řvali (nadšením či strachy) GIRL POWER! u Juno nebo Sexu ve městě a letos jen lomili rukama nad Novým měsícem, je na čase vyrovnat skóre.

Abychom hráli na férovku, je třeba předem říct, že ve Vyfič je navzdory poloviční stopáži zhruba stejně početný tým klišé jako v Avatarovi. Děj je prostý jako základní násobilka a od chvíle, kdy Ellen Page odhodí brýle a místo objjíždění okresních soutěží královen krásy začne trénovat jízdu na kolečkových bruslích, je vám jasné, kudy kam. Zhrzená kamarádka, pošlapané maminčiny ideály, nešťastné lásky, ztráta sebevědomí, nabytí sebevědomí a urovnání všech vztahů během finálního derby, ve kterém si to bývalí outsideři rozdají s favority.

Vyfič je archaické zhruba jako filmy, na kterých Drew Barrymore vyrůstala. Je to ale velmi dobře promyšlený záměr. Zatímco po ulicích se prohánějí nová auta a na monitorech občas problikne Wikipedie nebo YouTube, celkový feeling má nejblíž k sedmdesátým letům. Pestré oblečení, dobová hudba, klasické brusle se čtyřmi kolečky (dvě a dvě vedle sebe), kategorická absence mobilních telefonů a Facebooku a bezchybná zapadákovitost hrdinčina rodného městečka poblíž Austinu v Texasu. Vzpomínáte na Napoleona Dynamita? Tohle je trochu dál po mainstreamové dálnici, ale právě díky dobové neukotvenosti je Vyfič nostalgickým návratem do dob, kdy tenhle žánr rok od roku vzkvétal. A Ellen Page konkurenci nic nedaruje. Ukecanost Juno je nahrazena hmatatelnou touhou vypadnout z bistra, kde obsluhuje štamgasty, a něco dokázat. Jít si za svým snem.

Je to primitivní, průhledné, ale Drew Barrymore to servíruje jako srdce na dlani a ždíme svůj herecký tým na nejvyšší otáčky nejen na kluzišti. A ještě si sama střihne komediální roličku, pro níž by kterákoliv herečka v Hollywoodu zabíjela. Holky, se kterými hlavní hrdinka jezdí, a jež by často mohly být jejími matkami (byť velmi mladými), sice opět nosí na zádech archetypy (svobodná matka, punkerka apod.), ale svojí škatulku zvládají na jedničku a zahanbit se nenechají ani chlapi. Dokonce i Jim Fallon, jindy na celovečerní ploše spíše zoufalý, tu vystřihnul skvělého moderátora zápasů.

Celé je to tak dokonale sehrané, občas proložené vizuálním dortíkem (podvodní sbližování), že máte instantní pocit něčeho povědomého, osvědčeného a oblíbeného. U Vyfič si budete připadat jako při opakovaném zhlédnutí oblíbeného filmu. Možná za to můžou předvídatelné situace, herci ve starých známých škatulkách (Marcia Gay Harden a její cca pátý, a opět úspěšný, pokus o matku, co příliš tlačí na pilu), nebo chirurgická přesnost, se kterou Drew soustruží nikoliv další kopii důvěrně známého, ale prostě "jen" dalšího ukázkového reprezentanta žánru, navíc s patinou deset, patnáct let starého snímku.

Musím říct, že mě to dostalo na lopatky, protože je to jako Karate Kid pro holky (s opravdu hezkýma nebo sexy holkama před kamerou, např. Juliette Lewis tu vypadá líp, než ve filmech ze začátku devadesátek, což je asi největší záhada sezóny): Je to old school, vypadá to old school, ale nijak to nezastaralo, protože to sjelo z linky teprve včera. Restaurovat veterána z nových součástek a vyhnout se pocitu falše a umělosti dá sakra práci. Ale když se při tom královsky bavíte a umíte to poslat dál, nezbývá než smeknout. Holčičko z E.T., Charlieho andílku... osm nula pro tebe. A vy? Fičte do kina!