Stuart Townsend je průměrný irský herec s nudně sladkým kukučem. Nejvýznamnější roli jeho života nenajdete ani v Hlavě v oblacích, ani v Lize výjimečných, ale v posteli Charlize Theron. Townsend bude navždy tím parchantem, který si blonďatou bohyni uchvátil pro sebe a jako takový to nebude mít u filmových fanoušků (minimálně u těch s dobrým vkusem) nikdy jednoduché. Jejich srdce a mozky se nezávisle na tom rozhodl dobývat i zpoza kamery.

Jeho režijní debut, rekonstrukce protestů, které provázely zasedání WTO v Seattlu, okamžitě zaujme našlapaným hereckým obsazením. Vedle povinné účasti Charlize Theron, která si zahrála těhotnou manželku jednoho z policistů, se ambiciózního projektu zúčastnili třebas André Benjamin, Channing Tatum nebo Michelle Rodriguez (na straně protestujících) nebo Ray Liotta a Woody Harrelson (na straně těch, kteří se v americké metropoli snažili udržet pořádek). Bohatá účast slavných jmen předjímá i podobu celého filmu.

Townsend pracuje se širokou paletou postav, od poldů a politiků, přes fanatické demonstranty, až po idealistickou omladinu, která chce změnit svět. Vhání je přitom přímo do ulic, kde roztěkaná kamera zabírá první rozmíšky a srážky. Začínají lítat dlaždice, padají první zbytečné rány obuškem, ulice se mění v bojiště. Townsend do víru rozbouřeného velkoměsta vtáhne dost rychle na to, aby v něm divák mohl vidět poměrně schopného následovníka greengrassovského paradokumentárního stylu.

Townsendův rukopis ale samozřejmě nemá zdaleka takový drive a navíc jej dost brzdí neustálé přeskakování od figurky k figurce. Žádná z postav není tak zajímavě narýsovaná, aby k sobě dokázala přitáhnout, jsou to jen šablonky, které by každý, kdo o demonstracích četl v novinách, v takovémhle filmu očekával. Townsend se skrze ně zkouší dopracovat k plastickému obrazu nepokojů – jenže na to jsou jeho části příliš náznakové a nedopracované. A skládají se v příliš vágní výsledek, z něhož je nakonec přeci jen patrné, komu zůčastněná hollywoodská jména fandí. Rádoby objektivní rekonstrukce tak neřekně nic významnějšího, než že si protestující zaslouží náš respekt. Stačí to na vašich devadesát minut života?