Tuhle rubriku jsme založili proto, abychom čtenářům zprostředkovali to nejlepší z kinematografie jako takové. A teď nemluvím o nějakém superdlouhém seznamu filmů, který prostě musíte nakoukat třikrát pozpátku. Mluvím o prožívání toho nejlepšího, co celuloidové záznamy divákům přinášejí. Ať už je to hřejivý pocit při prvním záběru na Spielbergův Jurský park, zadostiučinění ve finále Komanda nebo mírně provinilý úsměv po absolvování Jestli se rozzlobíme, tak budeme zlí. Filmy z nás mohou vymlátit zatraceně silné emoce a vzít nás na horskou dráhu. Někdy zaútočí nečekaně, jindy už od první minuty víte, že koukáte na mistrovskou prácičku, u které nezáleží, jestli přepisovala dějiny letos nebo třicet let nazpátek. Bez ohledu na datum spotřeby totiž útočí se stále stejnou intenzitou.

Výstřel je a není jedním z nich. První minuty vás svedou na scestí, další odhalí příbuznost se Zvětšeninou, ale De Palma i tváří v tvář citaci jednoho z nejslavnějších filmů Michelangela Antonioniho zůstává svůj. Jeho hlavním hrdinou je věčně přepadlý zvukař v podání Johna Travolty, o kterém se tehdy ještě nevědělo, jestli umí jen tancovat nebo hodlá taky hrát. Tady se ovšem milý John kousnul a jeho zarputilý, krví podlitý pohled (Travolta trpěl během natáčení nespavostí) vám bude nahánět stejnou hrůzu jako psychopatický výkon Johna Lithgowa, který si oddanost vládě USA představuje trochu jinak než její členové. Ale to bych prozrazoval až příliš. Travolta se v týmu s tehdy ještě neznámou Nancy Allen (její neslavnější rolí pravděpodobě byla Murphyho parťačka v Robocopovi, takže se nemusíte stydět, že vám jméno nesepnulo alarm) žene za senzačním odhalením, loví zvuk dokonalého vřískotu a v nenadálém návalu naivního idealismu mu až příliš pomalu dochází, že tady jde o život. Pomalost je ostatně u De Palmy tradicí na níž se lze spolehnout. Dlouhé, nepřerušované záběry, sedmdesátkově odrbané kulisy měst a sepraných triček a obleků. Je to nádhera, jíž De Palma šperkuje vlastní vynalézavostí. Zvuková dekonstrukce klíčové scény filmu je tak dokonalým řemeslem, že vám budou vstávat chloupky na těle nejen z toho, co se děje, ale jak se to děje.

Travolta odvádí ve filmu fantastickou práci, Lithgow je maniak k pohledání, ale oba by se mohli stavět na hlavu a žónglovat se zapálenými obručemi, pořád budou jen figurkami v mistrovském De Palmově duelu s divákem. Úvodní pětiminutovka vás bude vodit za nos, ale nenechte se urazit. Je to začátek sofistikovaného dialogu s divákem. A otázky i odpovědi jsou natolik poutavé, že se budete královsky bavit. Ne tak jako když se Harold s Kumarem zhulí a sviští na gepardovi (vynikající scéna), tohle je taková ta obecná zábava, kterou budete doporučovat druhý den či týden svým známým a nakonec jí zavřete do šuplíku, aby se na ní neprášilo a mohly si jí jednou pustit vaše děti. Bude je fascinovat úplně stejně, i když v ní nebudou létající auta na vodík a lidé v nich budou telefonovat z neforemných krabic připojených drátem do zdi. Zlatý fond thrillerů, co si s námi hrají jako kočka s myší a budují atmosféru kostičku po kostičce, frame po frameu, není moc velký. Místo pro Výstřel se v něm ale najde bez zbytečných řečí. Mrkněte na něj. Kvůli Travoltovi, kvůli úctě ke zvukařskému řemeslu, kvůli vaší husí kůži. Už se jí po vás jistě stýská.